Čís. 11972.

Předpisu druhého odstavce § 291 ex. ř. nelze použíti, nemá-li povinný (úpadce) z pojišťovací smlouvy nárok na vyplácení důchodu, nýbrž nárok na vyplacení jistiny.
(Rozh. ze dne 8. října 1932, R II 374/32.)
Úpadce František N. byl pojištěn na úraz u pojišťovny D. a utrpěl na podzim 1930 při svém povolání jako zubní technik úraz tím způsobem, že mu při vytahování zubu pacientova vletěla tříska ze zubu do pravého oka a způsobila mu v něm hnisavé zranění spojené s luetickou nákazou. Pojišťovna složila k soudu pro úpadce odškodné 14700 Kč jako 75% hodnoty oka. Konkursní komisař zamítl úpadcův návrh na vyloučení této hotovosti z konkursní podstaty s odůvodněním, že tu nejde o kapitalisovanou rentu, která by podle § 291 čís. 2 ex. ř. exekuci nepodléhala a tudíž do konkursní podstaty nenáležela, poněvadž úpadce podle všeobecných pojišťovacích podmínek neměl vůbec proti pojišťovně nároku na rentu, nýbrž jen nárok na jednorázové vyplacení pojistné sumy, s níž by mohl podle libosti naložiti a jež by tudíž podléhala exekučním zásahům jeho věřitelů. Rekursní soud vyloučil složenou částku z konkursní podstaty. Důvody: Rekursní soud s názorem konkursního komisaře nesouhlasí, poněvadž není ve skutečnosti rozdílu, byla-li pojištěna úrazová renta a místo ní bylo potom dodatečnou dohodou vyplaceno jednorázové odškodné, tak zvaná kapitalisovaná renta, nebo bylo-li hned od původu zjištěno jednorázové odškodné. Nemůže rozhodovati název, nýbrž účel, pro který byla pojistná suma poškozenému vyplacena. V obou případech jde o ekvivalent za úbytek výdělkové schopnosti způsobený úrazem. Věřitelé úpadcovi nemají nárok na úpadcovo oko a nemohou míti tudíž ani nárok na to, co mu má — zajisté že jen v míře velmi nedostatečné — ztracené oko vyvážiti. Z protokolu věřitelského výboru ze dne 8. prosince 1931 vyplývá, že pojišťovna chtěla po tři roky platit 6% úroky z odškodné sumy, což však věřitelský výbor z příčin velmi průhledných zamítl, hroze jí žalobou o zaplacení 20000 Kč jakožto plné hodnoty oka, zdůrazňuje, že se stav poraněného oka již nikdy nezmění. Výbor věřitelský naléhal tedy na pojišťovnu, by zaplatila raději méně, ale hned. Že i se na odbytnou alimentační sumu vztahuje ustanovení § 291/2 ex. ř., rozhodl již bývalý nejvyšší soud ve Vídni (rozh. ze dne 9. června 1912 R VII 105/12 v Z. Bl. 324/13) a i československý nejvyšší soud rozhodl, že za podmínek §§ 291 a 251 čís. 7 ex. ř. nelze vésti exekuci ani na odbytné výživného (rozh. čís. 8278 sb. n. s.). Podmínky § 291 čís. 2 ex. ř. jsou splněny, neboť složených 14700 Kč představuje daleko menší důchod než 1800 Kč ročně a úpadce je k výdělku neschopný tak, že bude nucen žíti z tohoto odbytného; ostatně jde o odbytné pro tělesné poranění, tedy o případ § 291 čís. 3 ex. ř. Že tato odbytná suma, přešedší do volné disposice úpadcovy, podléhá zásahům jeho věřitelů, nelze říci. Pokud bude uložena kdekoliv jako taková, nebude moci na ni žádný věřitel sáhnouti z důvodů nahoře uvedených. Úpadce může s pojišťovnou i ujednati, by mu místo ní vyplácela rentu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení konkursního komisaře.
Důvody:
V souzeném případě neměl úpadce z pojišťovací smlouvy nárok na vyplácení renty, nýbrž nárok na vyplacení kapitálu. Pojišťovnou složenou částku nelze považovati za kapitalisovaný důchod, neboť podle pojišťovací smlouvy neměl úpadce pojištěn důchod, nýbrž jistinu. Předpis druhého odstavce § 291 ex. ř. jest předpisem omezujícím zásah věřitelů na jmění dlužníkovo, vydaný v zájmu soukromém i veřejném a nemůže se obdobou rozšiřovati nad zákonnou hranici (srovnej rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu Gl. U. nová řada čís. 2139). Rozhodnutí čís. 8278 sb. n. s., jehož se rekursní soud dovolává, má jiný právní a skutkový základ. V něm šlo o případ, že výživné, k němuž byl nemanželský otec odsouzen, bylo složeno najednou předem u poručenského soudu způsobem zajišťujícím, že nebude odňato svému účelu.

Citace:

č. 11972. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 282-283.