Čís. 11804.

Při posuzování otázky, zda manželské dítě se může samostatně živiti, nerozhoduje o sobě dosažení určitého věku ani abstraktní schopnost výdělečná, nýbrž jest přihlížeti ke skutečné možnosti, najíti přiměřené zaměstnání a v něm se udržeti. V prvé řadě přijde v úvahu předcházející výchova a způsob přípravy pro praktický život.
Pokud trvá studium dítěte, není se zájmem jeho zdraví a studijního postupu slučitelné, by provozovalo výdělečnou činnost. Zákon ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., nezná rekursní sdělení (rekursní odpověď).
(Rozh. ze dne 25. června 1932, R II 221/32.)
Soud prvé stolice uložil manželskému otci, by platil na výživu dcery, narozené dne 27. října 1911, od 18. prosince 1931 počínajíc 200 Kč měsíčně, až do doby, kdy se bude moci sama živiti. Rekursní soud zamítl žádost o placení výživného.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud vyhověl otcovu rekursu a zamítl žádost o placení výživného proto, že nezletilá Erika P-ová podle jeho názoru jest způsobilá sama se živiti. Toto své mínění — jak lze z odůvodnění seznati — opírá o to, že nezletilá jest tělesně i duševně úplně zdravá a vyvinutá, že překročila 20. rok svého věku, a že jest pro kancelářskou službu prakticky vzdělaná, vychodivši měšťanskou školu a byvši pak přijata do kancelářské služby u firmy S., kteréžto místo prý však později bezdůvodně opustila. Tyto okolnosti však jednak nedostačí k odůvodnění onoho názoru, jednak nejsou v úplném souhlasu se spisy. Při posuzování otázky, zda se nezl. Erika P-ová může samostatně živiti, nerozhoduje o sobě dosažení určitého věku ani abstraktní schopnost výdělečná, nýbrž jest přihlédnouti ke skutečné její možnosti, najíti přiměřené zaměstnání a v něm se udržeti (srov. rozh. čís. 10340 sb. n. s.). V prvé řadě přijde v úvahu její předcházející výchova a způsob přípravy pro praktický život. Zjištěno jest, že nezletilá Erika P-ová vychodila jen měšťanskou školu. To není pro ni dostatečnou theoretickou přípravou pro kancelářskou službu. Otec sám připouští, že se dcera ve státním jazyce úplně nezdokonalila a že nenavštěvovala žádné školy odborné. Z čí viny se tak stalo, zůstává nerozhodné. Prakticky pro kancelářskou službu není rovněž vyškolena, neboť byla u firmy S. zaměstnána jen několik dnů jako volonterka. Na čí popud se k firmě S. dostala a proč odtud vystoupila, jest věcí zcela vedlejší, ana za to plat nedostávala. Podotýká se však, že z jejího podání neplyne, že vystoupila bezdůvodně, neboť tam udává za důvod domácí různice mezi rodiči a nervovou chorobu. Nebyla tedy nezl. Erika P-ová tak vedena a vychována, aby se nyní samostatně uživila prací kancelářskou. Místo vychovatelky, — o němž se otec ve svém rekursu zmiňoval, — by sice snad mohla zastávati, ale otec ani netvrdí, že se jí takové nějaké místo naskytovalo. Pouhé úvahy o různých možnostech výživy nemohou nic změniti na nynějším skutečném stavu. Naproti tomu plyne ze spisů, že nezl. Erika P-ová byla již od svého mládí po dlouhou řadu let vyučována hudbě na klavír a že tohoto hudebního vyučování se jí dostalo též z vůle otce Adolfa P-a, byť i snad tento nebyl přímo zamýšlel, by se dcera hudbou později živila. V poslední době však — jak vyplývá z písemného sdělení majitele hudební školy Ludvíka G-a, pokračuje její původně na slabých základech budované hudební vzdělání zdárně, takže v červnu 1933 by mohla složití státní zkoušku z hudby. Za tohoto stavu věci skýtá dokončení hudebních studií, ne sice jedinou, ale přece jen tu nejvýhodnější a nejpřijatelnější možnost dopracovati se co možná brzy postavení, v němž by měla nezl. Erika P-ová možnost trvalé obživy a tím došla zaopatření. Proto jest vhodno a účelno, aby se k vůli své budoucnosti věnovala cele studiu hudby. Pokud pak toto studium bude trvati, není se zájmem jejího zdraví a studijního postupu slučitelné, by provozovala nějakou výdělečnou činnost. Není tedy nezl. Erika P-ová toho času schopna sama se živiti, a proto musilo býti dovolacímu rekursu vyhověno.
K vyjádření na dovolací rekurs, podanému odpůrcem nemohlo býti přihlíženo. Podání jeho není zdůvodněno v § 48 zák. čís. 100/31, jak se odpůrce mylně domnívá. Neboť v §§ 38 a 39 odst. (3) cit. zák. (jenž podle § 46 odst. (3) cit. zák. platí i pro dovolací rekurs) jest přesně vymezen postup soudu prvé stolice při podaném rekursu, a to tak, že se stejnopis rekursu (dovolacího rekursu) nežádá a nezasílá druhé straně k vyjádření, nýbrž nenastane-li případ § 39 odst. (1) nebo odst. (2) cit. zák., spisy se neprodleně předloží vyššímu soudu. Zákon čís. 100/1931 tedy nezná rekursní sdělení, rekursní odpověď.

Citace:

č. 11804. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 41-43.