Čís. 12248.
Jest důvodem k odnětí nezletilé (manželské) dcery z výchovy matky, jež žije se ženatým mužem a snaží se dítě jeho pravému otci odciziti tím, že jé nutí, by jejího druhá nazývalo otcem.
Není vyloučeno, by soud neučinil opatření, že (manželské) dítě nemá býti ve výchově ani u otce, ani u matky, nýbrž u třetí osoby (u děda).
Zásada o nutnosti slyšení účastníků před rozhodnutím (§ 41 odst. (2) písm. g) zák. čís. 100/1931 sb. z. a n.) nevyžaduje, by účastníci byli zpraveni o každém výsledku konaného šetření.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1932, R I 696/32.)
Návrhu manželského otce dítěte, by dítě bylo odňato z výživy a z výchovy matky a dáno do výživy a výchovy otcovského děda, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurs jest opodstatněn. Podle zjištění nižších soudů žije matka nezletilé Ingeborgy L-ové, Alžběta L-ová, jejíž manželství jest rozloučeno, s Hanušem F-em, ženatým mužem, jehož označila nezletilé dceři za nynějšího jejího otce, a přidržuje ji, aby ho oslovovala jako otce, což dítě činí. Správně zdůraznil již rekursní soud, že Alžběta L-ová původně přiznala spolužití s mimomanželském poměru s F-em a že teprve v rekursu proti usnesení první stolice se snažila vylíčiti poměr jako nevinný. První soud považuje těmito skutečnostmi mravní výchovu nezletilé Ingeborgy L-ové za ohroženu, rekursní soud však takové ohrožení vylučuje, leč neprávem. Dovolací rekurs doličuje, že se v dnešní době posuzuje spolužití ženy s.mužem mimo manželství po stránce mravní méně přísně než v dobách dřívějších, což vysvítá již z toho, že zákonodárce přiznává i družce života, zejména v oboru/sociálního pojištění, určitá práva. Než věc se má jinak, žije-li žena se ženatým mužem, jehož manželství dosud trvá a dal-li tento poměr podnět k podání žaloby o rozvod a trestního oznámení pro cizoložství. Takový poměr není již o sobě zdravým ovzduším pro mravní vývoj nezletilého dítka, pocházejícího z dřívějšího manželství ženy, zvláště, když podle zjištění nižších soudů matka snaží se dítě odciziti jeho pravému otci tím, že je nutí, by pouhého jejího druha nazývalo otcem, porušujíc tím i svůj závazek — ostatně samozřejmý — který převzala článkem 13. smlouvy při rozvodu s manželem uzavřené a opatrovnicky schválené, že dcerku bezúhonně vychová a pečovati bude o to, by láska dítěte k otci zůstala nezměněně zachována byla posilována. Již tyto okolnosti i s hlediska blaha dítěte plně odůvodňují rozhodnutí, by dítě nebylo nadále ponecháno ve výchově a výživě své matky Alžběty L-ové, což doporučuje i opatrovník dítka. Při tom jest nezávažné, jak posuzují poměr Alžběty L-ové k Hanuši F-ovi městský úřad v D. a okresní péče o mládež v D., poněvadž konečné rozhodnutí o otázce blaha a zájmů dítěte jest vyhraženo soudu. Stěžovatel jako otec nežádá, by mu dítě bylo vydáno, nýbrž navrhuje, by bylo dáno do výchovy jeho otci (dědu dítěte). V prvém odstavci § 142 obč. zák. praví se sice, že soud rozhodne, zdali mají děti býti ponechány otci nebo matce, než tu má zákon na mysli pravidelné případy, v nichž zájení dětí připouští, by byly vychovávány buď u svého otce neb u své matky. Ale tím zákon nevylučuje a nebrání soudu, by v zájmu dětí neučinil opatřeni, že nemají býti ve výchově ani u otce, ani u matky, nýbrž, že mají býti vychovávány tam, kde toho podle zvláštních poměrů případu nutně vyžaduje zájem a prospěch dětí, který jest jedině rozhodujícím. V případě, o nějž jde, jest zřejmo, že stěžovatel, nemaje vlastní domácnosti a provozuje kavárničkou živnost, by se nemohl výchově dítěte tak věnovati, jak to zájem dítka vyžaduje. Poměry jeho -^otcovského děda jsou však podle zjištění nižších soudů naprosto spořádané a dobré, tento jest ochoten, vžiti svou vnučku do výchovy a výživy, a stejnou ochotu projevila i jeho druhá manželka Marie L-ová, takže není důvodu pochybo váti o tom, že i bude o řádnou výchovu nezl. Ingeborgy L. u otcovského děda postaráno. K námitkám, které uplatňovala Alžběta L-ová ve svém rekursu proti usnesení první stolice a se kterými se rekursní soud nevypořádal, podotýká se toto; Řízení v první stolici nezůstalo kusým proto, že stěžovatelka nebyla slyšena o správnosti údajů přezvědných osob a nebyly jí sděleny výsledky konaného šetření, neboť toho nebylo třeba, ana o návrhu Karla L-a byla slyšena, k .tomuto návrhu zaujala stanovisko v obšírném vyjádření a měla i možnost nahlédnouti do spisů. Nebyla proto porušena zásada o nutnosti' slyšení účastníků před rozhodnutím (§ 41 odst. (2) lit. g) zákona čís. 100/31 sb. z. a n.), která nevyžaduje, by strany byly zpraveny o každém výsledku konaného šetření.