Čís. 12094.Práva věřitelů proti ručitelům a spoludlužníkům dlužníka, který se vyrovnává, jakož i proti osobám, proti nimž přísluší věřitelům právo postihu, jsou vyrovnáním nedotčena, pokud se oprávněný výslovně neprohlásí jinak. Platem, který vykonal jeden ze solidárních dlužníků do zahájení vyrovnacího řízení proti druhému solidárně zavázanému dlužníku, jest i tento osvobozen od placení. Platy vykonané po zahájení vyrovnacího řízení jiným solidárně zavázaným dlužníkem zůstávají pro výpočet vyrovnací kvóty nepovšimnuty. Platbou vykonanou ručitelem věřiteli za vyrovnacího řízení nedostalo se tomuto výhody na úkor druhých věřitelů ve smyslu § 47 vyr. ř., bylo-li placeno v důsledku závazku podstoupeného před vyrovnáním. (Rozh/ze dne 11. listopadu 1932, R II 424/32.) Usnesením ze dne 1. ledna 1931 bylo zahájeno vyrovnání o jmění žalované firmy. V tomto řízení přihlásila žalující strana svou pohledávku 40470 Kč 50 h, která byla uznána při vyrovnacím stání vyrovnacím správcem ve výši 39515 Kč. Podle vyrovnacího návrhu, který byl věřiteli přijat dne 20. března 1931, zavázala se žalovaná zaplatiti z dlužných pohledávek 48% kvótu v šesti splátkách, a to ve lhůtách tříměsíčních, z nichž první byla splatna dne 31. května 1931, při čemž byla povolena 14denní lhůta k plnění. Za pohledávku žalované firmy se žalobci zaručila Irena H-ová do výše 10000 Kč a byla k zaplacení této částí odsouzena rozsudkem ze dne 5. března 1931 a tuto částku také zaplatila, poslední splátku dne 14. května 1931. Žalovaná platila včas splátky podle obsahu vyrovnání; platila na těchto splátkách vždy 2361 Kč 20 h, při čemž vycházela z celkové pohledávky 29515 Kč, majíc za to, že splátky jest počítati z 29515 Kč proto, že uznává svůj dluh jen ve výši 39515 Kč, od něhož však jest odečísti 10000 Kč, zaplacených Irenou H-ovou. Naproti tomu zastával žalobce názor, že splátky jest počítati aspoň z celých 39515 Kč, poněvadž je v době vyhlášení vyrovnacího řízení dlužila žalobci žalovaná a že zaplacení 10000 Kč pro výši splátek nemá významu. Vzhledem k tomu domáhal se žalobce na žalované firmě zaplacení celé pohledávky po odečtení již zaplacených splátek, ježto potvrzené vyrovnání nebylo včas a plně splněno. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Irena H-ová se zaručila za pohledávky žalující strany za žalovanou za dodané zboží až do výše 10000 Kč jako ručitelka a plátkyně a byla rozsudkem ze dne 5. března 1931 uznána povinnou zaplatiti žalobci částku 10000 Kč s příslušnými úroky a útratami sporu. Tuto pohledávku z rozsudku také straně žalující zaplatila; poslední plat učinila dne 14. května 1931. Vyrovnání bylo potvrzeno usnesením ze dne 8. května 1931, takže se zaplacení 10000 Kč na pohledávku žalobcovu přihlášenou ve vyrovnání stalo dříve, než ono usnesení nabylo právní moci a před právoplatným ukončením vyrovnacího řízení, které bylo skončeno dne 12. června 1931. Činila tedy žalobcova pohledávka v době skončení vyrovnacího řízení 29515 Kč a splátky žalovanou stranou žalobci placené odpovídají 8 % pohledávky, jak existovala v době skončení vyrovnacího řízení. Pohledávka žalující strany snížila se zaplacením 10000 Kč před uzavřením soudního vyrovnání a nemohlo se toto vyrovnání vztahovati na celou původní pohledávku, nýbrž jen na zbytek po odečtení oněch 10000 Kč. Tomu nevadí ustanovení § 11 vyr. ř., podle něhož práva na oddělené uspokojení nejsou zahájeným vyrovnáním dotčena, ani ustanovení § 46 vyr. ř., jelikož vyslovují též zásadu hmotněprávní, že oddělný věřitel může z věci, která je předmětem oddělného práva dosíci zaplacení i celé své pohledávky, nejen vyrovnací kvóty. Když tedy žalobce docílil částečného zaplacení své pohledávky ohlášené ve vyrovnacím řízení před skončením vyrovnacího řízení tím, že si vymohl od Ireny H-ové zaplacení onoho peníze, za nějž se tato zaručila, je ovšem hůře na tom, než, kdyby si teprve po skončení vyrovnacího řízení vymohl toto zaplacení, avšak to jest jen důsledek, se kterým žalobce měl počítati, a nic nemění na tom, že pohledávka ve vyrovnání ohlášená byla tímto způsobem před skončením vyrovnání snížena. Pokud se žalobce odvolává na ustanovení § 18 vyr. ř., nemá toto ustanovení v souzeném případě významu, neboť jest jím jen řečeno, že žalobce mohl proti žalované firmě uplatňovali celou v době zahájení vyrovnání dosud nezaplacenou pohledávku, i když se Irena H-ová za pohledávku tu do výše 10000 Kč jako ručitelka a plátkyně rukou společnou a nedílnou se žalovanou firmou zaručila. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Prvý soudce se neprávem přikloňuje k názoru žalované. Na souzený případ se vztahuje § 18 starého vyrovnacího řádu, poněvadž se v čl. 10. zákona ze dne 27. března 1931 čís. 64 sb. z. a n. výslovně praví, že vyrovnací řízení zahájená před účinností nového vyrovnacího řádu mají býti skončena podle dosavadních předpisů, bylo-li vyrovnání věřiteli přijato přede dnem, jímž nový vyrovnací řád nabude účinnosti. Nový vyrovnací řád nabyl však účinnosti teprve dne 1. srpna 1931, kdežto vyrovnací návrh byl v souzeném případě přijat již 20. března 1931 věřiteli. Ostatně v tomto směru ustanovení starého vyrovnacího řádu v § 18 jest shodné s ustanovením § 21 nového vyrovnacího řádu. Podle tohoto ustanovení může věřitel, je-li za tutéž pohledávku zavázáno několik osob rukou společnou a nerozdílnou, uplatňovati celý zbytek pohledávky v době zahájení vyrovnacího řízení ještě nezaplacený až do úplného uspokojení proti každému spoludlužníku, který se vyrovnává. Podle toho žalobce byl oprávněn uplatňovati celý zbytek své pohledávky, která, jak žalovaná strana uznává, činil v době zahájení vyrovnacího řízení nejméně 39515 Kč. Z tohoto peníze jest vypočísti 8 % kvoty podle přijatého vyrovnání, které činí 3161 Kč 20 h, nikoliv 2361 Kč 20 h, a proto žalovaná strana, platíc jen 2361 Kč 20 h na splátky, nesplnila vyrovnání; proto celá původní pohledávka obživla. Námitka žalované, že jí nebyla dána osmidenní lhůta ve smyslu § 67 nového vyrovnacího řádu ke splnění přijatého vyrovnání, není odůvoděna, poněvadž, jak jíž uvedeno, nový vyrovnací řád se na toto vyrovnací řízení nevztahuje. Ostatně při nejmenším žalobu samu jest považovati za uložení takové osmidenní lhůty ve smyslu § 67 nového vyrovnacího řádu a poněvadž ani žalovaná po podání žaloby splátky na 3161 Kč 20 h nedoplatila, je její námitka bezdůvodná. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody: Rekurentka vytýká napadenému usnesení nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud počítal vyrovnací kvotu podle výše žalobcovy pohledávky v době zahájení vyrovnacího řízení o jmění, nikoli podle zbytku pohledávky po srážce 10000 Kč, jež ručitelka Irena H-ová žalobci ještě před ukončením vyrovnacího řízení zaplatila, a že se neprávem odvolací soud dovolával § 18 bývalého vyrovnacího řádu. Rekurs není v žádném směru opodstatněn. Právní názor vyslovený odvolacím soudem o výpočtu pohledávky pro vyrovnací kvótu odpovídá zákonu i judikatuře nejvyššího soudu. Již z předpisu § 48 býv. vyr. ř. plyne, že práva věřitelů proti ručitelům a spoludlužníkům dlužníka, který se vyrovnává, jakož i proti osobám, proti nimž přísluší věřitelům právo postihu, jsou vyrovnáním, nedotčena, pokud se oprávněný výslovně neprohlásí jinak. Potvrzeným vyrovnáním zprošťuje se jen vyrovnací dlužník povinnosti zaplatiti věřitelům schodky, které utrpěli vyrovnáním, a věřiteli zůstávají zachována veškerá práva proti spoludlužníkům a ručitelům. Již z tohoto předpisu lze právem, usuzovali, že platby vykonané ručitelem nebo (solidárním) spoludlužníkem na pohledávku věřitele po zahájeném vyrovnacím řízení nemají vliv na výpočet vyrovnací kvoty, zejména se nezmenšuje jimi výše pohledávky věřitelem přihlášené k vyrovnání pro výpočet vyrovnací kvóty. Právem použil odvolací soud k odůvodnění svého názoru předpisu § 18 býv. vyr. ř., poně¬ vadž i z něho plyňe, že platem, který vykonal jeden ze solidárních dlužníků do zahájení vyrovnacího řízení proti druhému solidárně zavázanému dlužníku, osvobodil se i tento od placení, ale že platy po zahájení vyrovnacího řízení jiným solidárně zavázaným dlužníkem vykonané zůstávají pro výpočet vyrovnací kvoty nepovšimnuty, jak vyložil nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 3900 sb. n. s. Vycházel-li odvolací soud ze skutkových zjištění, že ve vyrovnacím řízení dovolatelky byla pohledávka věřitelem, žalobcem, přihlášená uznána ve výši 30515 Kč, že se za pohledávku zaručila ještě před vyrovnáním Irena H-ová, do výše 10000 Kč a k zaplacení této částky byla odsouzena rozsudkem ze dne 5. března 1031, ji také zaplatila do 14. května 1031, a že vyrovnací řízení bylo skončeno dne 2. června 1031, právem usoudil, že přijatou a potvrzenou vyrovnací kvotu 48 % u žalobce jest počítati z částky přihlášené, pokud se týče uznané ve výši 39515 Kč, a nikoli, jali rekurent při splátkách kvoty mylně činil, z částky 29515 Kč. Platbou 10000 Kč věřiteli za vyrovnacího řízení nedostalo se mu výhody na úkor druhých věřitelů ve smyslu § 47 býv. vyr. řádu, jak mylně za to má rekurentka; neboť placení Irenou H-ovou se stalo v důsledku jejího závazku učiněného před vyrovnáním rekurentky, a právě účelem § 18 býv. vyr. ř. jest, by věřitel, aspoň v takovýchto případech mohl dosíci vyššího, po případě i 100% uspokojení, jehož by jinak nemohl dosíci.