Čís. 11897.

Nepragmatikální zaměstnanec čsl. státních drah nemůže se domáhati nápravy proti dodatečnému přeřazení a snížení služebního platu pořadem práva, dokud tu není konečné rozhodnutí poslední opravné stolice správní. Není-li tu této podmínky, jest jeho žalobu pro nepřípustnost pořadu práva odmítnouti.
Vládní nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n., bylo vydáno v rámci zmocnění, daného vládě v § 210 (1) platového zákona, a upravilo v § 70 služební poměry zaměstnanců čsl. státních drah, pokud jde o opravu nesprávné výměry nebo výplaty služebních požitků přesně podle zásad vytýčených pro pragmatikální zaměstnance státní v § 151 plat. zák. Instanční postup, pokud jde o výměru a výplatu služebních požitků nastupuje na místo §83 služeb. řádu.
Nesprávnou výměrou jest rozuměti nejen číselný výpočet příjmů, nýbrž i použití nesprávné základny.
(Rozh. ze dne 16. září 1932, Rv I 50/31.)
Žalobce, dílenský čsl. státních drah, domáhal se na československém státu, by bylo uznáno právem, že žalovaný stát jest povinen ponechati v platnosti propočítání a zařazení v Úředním listě ze dne 18. prosince 1924 a ze dne 8. února 1926 tak, že žalobce jest od 1. ledna 1926 zařazen do platové stupnice 5436 Kč, a že jest žalovaný povinen provésti převod platů podle nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. s ohledem na zařazení do platové stupnice 5436 Kč. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů i s předchozím řízením jako zmatečné a odmítl žalobu. Důvody:
Dovolání především vytýká napadenému rozsudku, že se neobíral námitkou prekluse žalobního nároku, uplatněnou již v řízení v prvé stolici žalovaným československým státem a opřenou o předpis § 2 zákona ze dne 15. října 1925 čís. 217 sb. z. a n. Ustanovením § 105 ústavní listiny (zákona ze dne 29. února 1920 čís. 121 sb. z. a n.) bylo stranám přiznáno právo, by v případech, ve kterých správní úřad podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, dovolaly se po vyčerpání opravných prostředků cestou správní nápravy pořadem práva. V § 1 v odst. (2) a (3) zákona čís. 217/1925 sb. z. a n., jímž byl proveden § 105 ústavní listiny — byly vymezeny druhy žalob, kterými se mohou strany, dotčené rozhodnutím správního úřadu, u řádných soudů nápravy domáhati a v § 2 stanoví zákon pro žaloby propadné lhůty jednak 90 dnů ode dne, kdy bylo straně dodáno rozhodnutí správního úřadu, jenž rozhodoval o věci s konečnou platností, jednak třiceti dnů, dovolá-li se strana rozhodnutí nejvyššího správního soudu za podmínek vytčených v odst. (2) § 2, Žalobu takovou jest podle odst. (4) § 2 dotč. zák. podati u soudu věcně a místně příslušného podle obecných ustanovení a jest k ní podle § 3 zák. čís. 217/1925 sb. z. a n. připojiti rozhodnutí správního úřadu a v případě § 2 odst. (2) též rozhodnutí nejvyššího správního soudu v prvopise neb ověřeném opise a udati, kterého dne bylo straně doručeno. Soudům bylo se nejdříve zabývati otázkou, zda vůbec jde o nárok v § 1 zák. čís. 217/1925 sb. z. a n. vytčený, a, pakli ano, zda lze o něm rozhodnouti pořadem práva a po případě, zda byl uplatněn v propadné lhůtě podle § 2 zákona čís. 217/1925 sb. z. a n. (což popřel žalovaný čsl. stát již v řízení v prvé stolici zvláštní námitkou), poněvadž k těmto okolnostem jest soudům hleděti z úřadu. Žalobce domáhá se ve skutečnosti žalobou nápravy proti dodatečnému přeřazení a snížení služebního platu, provedenému výměrem ředitelství státních drah ze dne 4. května 1927 ve smyslu vlád. nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. s platností od 1. ledna 1926 a výměrem uveřejněným v úředním listě ze dne 21. května 1927 a dovozuje, že se toto přeřazení stalo neprávem, t. j. nepřípustným způsobem a že též úprava jeho požitků byla provedena nesprávně. Napadá tedy v podstatě novou úpravu služebního platu, provedenou ke dni 1. ledna 1926 ve smyslu § 210 platového zákona čís. 103/1926 sb. z. a n. a jeho prováděcího nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n., a spatřuje nesprávnost nové úpravy hlavně v tom, že mu nebyla započítána jeho soukromá služba, která mu již dřívějším pravoplatným výměrem ze dne 18. prosince 1924 byla podle zákona čís. 222/1920 sb. z. a n. započítána a že i převod do nových platů byl proveden věcně nesprávně. Konečným cílem žaloby jest ve skutečnosti náprava nesprávné prý nové platové úpravy žalobcovy ve smyslu vl. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. ku 1. lednu 1926, třebaže se žalobní žádání prejudicielně především domáhá nejprve obnovení dřívějšího výměru o propočítání služební doby a podle něho zařazení do platové stupnice 5436 Kč a podle toho teprve změny úpravy požitků podle vl. nař. čís. 15/1927, Žaloba vychází z předpokladu, že služební poměr žalobce jako zaměstnance čsl. státních drah jest soukromoprávní, což vysloveno bylo zřetelně již v § 19 statutu pro státní správu železniční (vyhl. min. obch. a želez. ze dne 19. ledna 1896, čís. 16 ř. zák.) a znova zdůrazněno v odst. 4 § 1 vlád. nař. ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. a jest tedy předem řešiti otázku, zda soukromoprávní nárok, o který ve sporu jde, byl dosud platným zákonem přikázán k rozhodování úřadům správním (§ 105 ústavní listiny a § 1 zák. čís. 217/ 1925 sb. z. a n.). Nejvyšší soud se již v rozhodnutí ve sb. n. s. 9875 s touto otázkou zabýval a dolíčil, že nároky zaměstnanců čsl. státních drah odvozené z nové úpravy platové, provedené podle § 210 plat. zák. a vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n., jsou povahou svou nároky soukromoprávními, že však zákonem, t. j. § 210 plat. zákona a § 70 vlád. n. čís. 15/1927 sb. z. a n. bylo rozhodování o nich přikázáno úřadům správním. Lze proto odkázati k těmto důvodům a jen ještě k nim dodati toto: Vládní nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. bylo vydáno v rámci zmocnění, daného vládě v § 210 odst. (1) plat. zák., neboť v § 70 upravilo služební poměry zaměstnanců čsl. státních drah pokud jde o opravu nesprávné výměry nebo výplaty služebních požitků přesně podle zásad vytýčených pro pragmatikální zaměstnance státní v § 151 plat. zák. a použilo téměř doslovně těchto ustanovení, označivši jen ještě jasněji v odst. (2) § 70 ústřední úřad, k němuž se lze odvolati — t. j. ministerstvo železnic. Toto vládní nařízení vydané v mezích zákona (§ 55 úst. list.) na základě zmocnění § 210 plat. zákona a jsoucí svými předpisy v úplné shodě se zákonem, řádně podepsané (§ 84 úst. list.) a vyhlášené, má moc zákona a soudy jsou jeho předpisy vázány. Z ustanovení § 70 vl. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. však zřetelně vyplývá, že rozhodování (judikování) o nárocích, týkajících se nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů, podle tohoto vládního nařízení upravených, bylo právě tak, jako u státních zaměstnanců, přikázáno úřadům v něm vyjmenovaným jako úřadům správním, neboť tímto ustanovením bylo jim přiznáno právo, by rozhodovaly o námitkách proti prvé úpravě (výměru) služebních příjmů zaměstnance čsl. státních drah, t. j., by pronesly výrok (rozhodnutí) o námitkách a v něm skutkový podklad i své právní posouzení o sporném nároku řádně odůvodnily, tedy zcela obdobně jako při státních zaměstnancích pragmatikálních správní úřady. Proti tomuto rozhodnutí úřadu přiznává dále § 70 vlád. nař. zvláštní opravný prostředek, odvolání k ministerstvu železnic, které má konečným výrokem o sporné úpravě platové rozhodnouti. Nelze proto souhlasiti s názorem žalobce, že prý se výrazu »úřad« v § 70 vlád. nař. užívá jen ve smyslu jako státní orgán a, mluví-li se o rozhodování úřadu, že prý se tím nemyslí judikování (nalézání právem), nýbrž že tato rozhodnutí jsou prý jen projevy strany (zaměstnavatele). Než i stejný doslov § 70 vlád. nař. s § 151 plat. zák. svědčí tomu, že bylo i pro zaměstnance čsl. státních drah použito stejného postupu při rozhodování (judikování) jako u zaměstnanců státních a že takto zákonem, t. j. § 210 plat. zák. a § 70 jeho prováděcího nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. bylo rozhodování (nalézání právem) přeneseno na úřady v § 70 vlád. nař. jmenované, jako na úřady správní, třebaže jde o nároky soukromoprávní u nepragmatikálních zaměstnanců čsl. státních drah. Mylný je též názor žalobcův v dovolací odpovědi, že prý ustanovení § 70 vl. nař. je obdobné předpisu § 83 služ. řádu, neboť § 70 vl. nař. má zcela jinou, novou úpravu stížnostního práva a v důvodové zprávě k § 70 vlád. nař. se výslovně zdůrazňuje, že instanční postup, pokud jde o výměru nebo výplatu služebních příjmů, nastupuje na místo předpisu § 83 služeb. řádu. Již v rozhodnutí ve sb. n. s. 9875 bylo vyloženo, že nesprávnou výměrou jest rozuměti nejen číselný výpočet příjmů, nýbrž i použití nesprávné základny, nesprávného skutkového nebo právního podkladu při nové úpravě příjmů, a právě o takové okolnosti žalobce v podstatě svůj žalobní nárok opírá, i když dovozuje, že mu jde o to, by byl žalovaný stát uznán povinným, ponechati v platnosti původní úřední propočítání služební doby, provedené výměrem ze dne 18. prosince 1924, a podle něho provésti převod do nových služebních požitků ve smyslu platového zákona, neboť tím má býti ve skutečnosti změněn výměr o poslední úpravě jeho požitků podle vl. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. Žalobce mohl by se tedy podle § 105 ústavní listiny a § 1 zákona ze dne 15. října 1925 čís. 217 sb. z. a n. dovolávati nápravy rozhodnutí úřadu o platové úpravě, provedené podle vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n., pořadem práva, kdyby byl dříve vyčerpal pořad stolic správních, řídě se ustanovením § 70 vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. Měl totiž proti původnímu úřednímu výměru ředitelství státních drah podati včas námitky a vyvolali tím rozhodnutí úřadu (t. j. nález o sporném nároku) a proti tomuto měl se zase pořadem stolic správních v § 70 vytčených brániti odvoláním k ministerstvu železnic a vymoci si konečný výrok (rozhodnutí) tohoto správního úřadu o svém sporném nároku. Než to opominul, podav podle tvrzení v odst. 4 žaloby proti výměru o prvé platové úpravě, t. j. proti přeřazení a snížení služebního platu jen stížnost k ministerstvu železnic, ba nebránil se ani proti výměru, jímž ho ředitelství státních drah vyrozumělo, že jeho stížnost ministerstvu nepředloží, poněvadž ji považuje za neodůvodněnou. Žalobcem dovolávaná ustanovení § 70 odst. (5), (6) a (7) vl. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. nehodí se na souzenou věc, neboť předpis odst. (5) předpokládá, že se stala nesprávná výplata služebních požitků, buď proti obsahu výměru, upravujícího nové služební požitky, nebo že nebylo včas učiněno z úřadu opatření o nové úpravě platové, t. j. podle odstavce (1) § 70 vlád. nař. Odstavec (6) a (7) vl. nař. rovněž mají na mysli jen pozdější změnu nebo zrušení výměrů vydaných podle vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. o nové úpravě platových požitků. Výměr upravující požitky žalobcovy podle vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. nebyl však později ani zrušen ani změněn, ani se mu nedostalo menších požitků, než byly mu tímto výměrem přiznány, a mohl proto jen proti způsobu vyměření služebních příjmů z úřadu použiti opravných prostředků v § 70 odst. (1) a (2) vytčených, t. j. námitek a odvolání. Žalobce, nepouživ opravných prostředků v pořadu správním a nezískav si konečné rozhodnutí ministerstva železnic o nyní zažalovaném nároku, připravil se o zákonný předpoklad, by řádné soudy mohly rozhodovati o této věci, ježto, není-li tu konečného rozhodnutí poslední opravné stolice správní (srov. doslov zákona § 105 úst. l. a § 1 zák. 217/25 sb. z. a n. »po vyčerpání opravných prostředků«, t. j. v řízení správním), jest o jeho žalobním nároku pořad práva vyloučen. Rozsudky nižších soudů i řízení dosud provedené jsou tudíž zmatečné podle § 477 čís. 6 c. ř. s. a, ježto k nepřípustnosti pořadu práva jest v každém období řízení hleděti (§ 240 poslední odstavec c. ř. s. a § 42 j. n.), bylo je z úřadu k dovolání žalovaného zrušiti a žalobu odmítnouti. Z té příčiny se dovolací soud již ani neobíral další otázkou prekluse žalobního nároku ve smyslu § 2 zákona čís. 217/1925 sb. z. a n.

Citace:

č. 11897. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 177-181.