Čís. 11819.

Mezitimním určovacím návrhem (§ 236 c. ř. s.), by bylo zjištěno, »že se žalobci vyplácí zvláštní úplata za polní stráž«, jest se domáháno vpravdě jen zjištění určité skutkové okolnosti. Mezitimní určovací návrh žalobcův, jenž se nedomáhá ani zjištěni nějakého práva žalobcova, ani právního poměru a nemá náležitosti určovacího návrhu, jest odmítnouti.
Není věcí soudu, by doslov mezitimního určovacího návrhu sám z úřadu upravil tak, by měl potřebnou zákonnou formu.
(Rozh. ze dne 1. července 1932, Rv I 1952/30.)
Žalobce, policejní strážník žalované obce, domáhal se na ní, by byla uznána povinnou zaplatiti mu 1500 Kč, a vznesl mezitimní určovací návrh, by bylo zjištěno: »že se žalobci vyplácí zvláštní úplata ročních 750 Kč za polní stráž«. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě i mezitimnímu určovacímu návrhu. Odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalované obce a zamítl mezitimní žalobcův určovací návrh.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání, ale opravil výrok odvolacího soudu v ten smysl, že se žalobcův mezitimní určovací návrh odmítá.
Důvody:
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu jen, pokud jím byl změněn rozsudek prvého soudu a určovací návrh zamítnut, a výslovně zdůrazňuje, že se ho citelněji dotýká útratový výrok odvolacího soudu, než výrok o určovacím návrhu, že si je však vědom, že rozhodnutí o útratách nelze o sobě napadati, a že proto napadá výroky oba v jejich souvislosti. Než k obšírným dovolacím vývodům, pokud se týkají určovacího návrhu, jest předem připomenouti, že jsou v rozporu s předpisem § 506 c. ř. s., podle něhož jest dovolací důvod právní mylnosti (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), vyložiti bez rozvláčnosti, a jest dále zdůraznili, že se žalovaná obec ohradila již v řízení v prvé stolici proti připuštění určovacího návrhu, — i když mu právě nevytýkala, že a V čem jest pochybený — o čemž plný důkaz podle § 215 c. ř. s. podává protokol ze dne 31. října 1928, právě tak, jako o formulování určovacího návrhu žalobcem, kterémuž protokolu žalobce neodporoval (§ 212 c. ř. s.), a proto marně vytýká v dovolání soudu prvé stolice, že jeho návrh nebyl zvlášť šťastně stylisován a že není úplný. Dovolání se snaží zkreslili skutečný stav věci, doličujíc, že prý určovací návrh zněl vlastně na zjištění, že žalobci přísluší zvláštní úplata za obstarávání polní stráže ročně 750 Kč — tedy na zjištění žalobcova práva, — ježto podle § 215 c. ř. s. jest protokolem ze dne 31. října 1928 prokázáno, že určovací návrh byl učiněn tak, jak jest ve výroku rozsudku prvého soudu, totiž by se zjistilo, že se žalobci vyplácí zvláštní úplata ročních 750 Kč za polní stráž, a nikoli, že mu přísluší právo (nárok) na tento plat bez časového omezení. Návrh určovací, tak jak byl učiněn, domáhal se vpravdě jen zjištění určité skutkové okolnosti, která ve sporu musela býti stejně zjišťována, jsouc závažná pro rozhodnutí o nároku v prvém odstavci rozsudku prvého soudu přiřčeném, avšak zjištění této skutečnosti o sobě nebylo způsobilým předmětem pro samostatný návrh určovací. Zamítl-li tedy odvolací soud určovací návrh, jako zákonu neodpovídající, ježto se nedomáhal ani zjištění nějakého práva žalobcova, ani právního poměru (§ 236 c. ř. s.) a ježto neměl náležitostí určovacího návrhu, tedy pro jeho formální nepřípustnost, neposoudil věc s právního hlediska mylně, třebas správně měl určovací návrh usnesením odmítnouti. Než to nemůže dovolateli prospěti, poněvadž i dovolací soud schvaluje názor, že určovací návrh tak, jak byl žalobcem učiněn, nemá povahu mezitimního určovacího návrhu a nemohlo mu v tomto doslovu býti vyhověno, i když nelze souhlasiti s odvolacím soudem, pokud v něm spatřoval návrh na plnění. Dovolací vývody, že napadený rozsudek uznal určovací návrh žalobcův věcně za důvodný a jen jeho formu neschválil, odporují spisům. Podle § 226 c. ř. s. má žaloba obsahovat! mimo jiné i určitý žalobní návrh a soudy nesmějí jej měniti a přiřknouti něco jiného, než bylo žádáno (§ 405 cřs.); podobně jest tomu i při mezitimním návrhu určovacím podle § 236 c. ř. s., o němž se také rozhoduje v rozsudkovém nálezu. Dovolání mylně doličuje, že prý bylo věcí nižších soudů, by doslov určovacího návrhu samy z úřadu upravily a, co tam nepatří, vymítily, a marně se dožaduje též na dovolacím soudu, by určovací návrh upravil tak, by měl potřebnou formu zákonnou totiž »že žalobci přísluší právo«, by mu za obstarávání polní stráže byla žalovanou obcí placena zvláštní odměna 750 Kč ročně. To by již nebyla stylistická úprava, nýbrž věcná změna, k níž soud není oprávněn.

Citace:

č. 11819. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 64-66.