Čís. 11785.

Nejde o zmatečnost podle § 41 zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., nevyřídil-H rekursní soud všechny rekursní návrhy.
Předpis Čl. 133 obch. zák. jest rázu dispositivního a může býti změněn úmluvou stran.
Stala-li se mezi společníky úmluva o převzetí podniku, jsou jí vázáni i dědicové. Úmluvou o převzetí podniku neučinil zesnulý společník opatření o svém pozůstalostním jmění a nebylo třeba, by se stala ve formě posledního pořízení.
Je-li rozhodnutí o návrhu na zahájení likvidace společnosti závislé na zjištění sporné skutečnosti, zda se stala úmluva o převzetí podniku, čili nic, jest toho, kdo se domáhá zápisu likvidace společnosti do obchodního rejstříku, odkázati na pořad práva (§ 25 odst. (2) zák. čís. 109/1931 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 24. června 1932, R I 413/32.)
Návrh dědiců po veřejném společníku firmy P., by byla do obchodního rejstříku zapsána likvidace veřejné obchodní společnosti a by byli soudem jmenováni likvidátoři, soud prvé stolice zamítl a poukázal navrhovatele na pořad práva. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Stěžovatelé napadají souhlasná rozhodnutí soudů nižších stolic pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy, a zmatečnost (§ 46 odst. (2) zákona o základních ustanoveních soudního řízení nesporného čís. 100/ 1931), leč neprávem. Zmatečnost spatřují v tom, že rekursní soud nevyřídil všechny rekursní návrhy. I kdyby tato výtka byla správná, nebylo by to zmatečností podle § 41 zákona, neboť nelze ani tvrditi, že napadené rozhodnutí je tak nedostatečné, že je nelze bezpečně přezkoumali. Nevyhověl-li rekursní soud konečným návrhům rekursu, nelze to vytýkali ani jako rozpor se spisy. V rozporu se spisy jest jen tvrzení stěžovatelů, že se domáhali návrhem ze dne 16. ledna 1932 i zápisu, že společnost zanikla. Navrhli jen, by byly vyznačeny v obchodním rejstříku jednak úmrtí společníka Josefa P-a, jednak likvidace a pozdější zrušení firmy. Úmrtí společníka Josefa P-a bylo však vyznačeno v obchodním rejstříku již podle usnesení ze dne 20. prosince 1931. Třebaže první soud zamítl návrh stěžovatelů, by byli likvidátoři jmenováni soudem, správně, by byli zapsáni soudem jmenovaní likvidátoři, ač stěžovatelé takový návrh neučinili, jest toto pochybení bezvýznamné, ana likvidace nebyla do rejstříku zapsána. Usnesl-li se rekursní soud, že se rekursu nevyhovuje, jest tím řečeno, že se žádnému z konečných návrhů rekursu nevyhovuje. Toto rozhodnutí se nepříčí zákonu. Stěžovatelé se domáhají likvidace společnosti, kdežto ostatní účastníci se vyjádřili proti tomu, namítajíce, že došlo ke smlouvě o převzetí celého podniku společníkem J. P-em, což stěžovatelé popřeli. Předpis čl. 133 obch. zák. jest rázu dispositivního a může býti změněn úmluvou stran. Stala-li se mezi společníky tvrzená úmluva o převzetí podniku, jsou jí vázáni i dědicové a nelze proto mluviti o její bezvýznamnosti. Touto úmluvou nebyl by učinil zesnulý společník opatření o svém pozůstalostním jmění a nebylo by proto třeba, by se stalo ve formě posledního pořízení. Rozhodnutí návrhu na zahájení likvidace společnosti jest tedy závislé na zjištění sporné skutečnosti, zda se stala řečená úmluva čili nic, a poukázaly-li soudy nižších stolic stěžovatele v tomto směru na řízení sporné, opírá se toto rozhodnutí o ustanovení § 25 odst. (2) zákona a nelze proto mluviti o jeho nezákonnosti. Stěžovatelé to jsou, již se domáhají zápisu likvidace společnosti do obchodního rejstříku, a nezbylo proto rejstříkovému soudu než právě stěžovatele odkázali na pořad práva. Pro nedostatek předpokladů § 46 odst. (2) zákona čís. 100/ 1931, nebylo lze dovolacímu rekursu vyhověti.

Citace:

č. 11785. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 15-16.