Čís. 11864.

Nároku na náhradu za zohyzdění obličeje ztrátou oka není na závadu, že poškozený odmítá dáti si zasaditi a nositi umělé oko.
(Rozh. ze dne 8. září 1932, Rv I 1112/32.) Žalovaný udeřil žalobce do tváře, čímž bylo žalobci způsobeno poranění na tváři a vyraženo mu oko. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody, mimo jiné též za zohyzdění ztrátou oka. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci za zohyzdění 3000 Kč a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Pokud se týče náhrady za zohyzdění má soud podle posudku znalce za dokázáno, že by žalobce mohl sice nositi protézu, čímž by výraz jeho obličeje nabyl pravidelné tvářnosti a jen zohyzdění v obličeji zůstane, ale to že nemá u něho, staršího člověka, významu. Znalec sice uvedl, že by protéza a její zasazení stálo celkem 60 Kč, avšak soud uvážil, že žalobce není povinen nositi umělé oko, a že žalovaný stav jeho zavinil a v tomto zohyzdění že trpí jeho výdělečná činnost, neboť společensky jest méněcenným a hlavně při poptávce po práci hledí se k tomu, že jest zohaven, takže podle § 1326 obč. zák. zohyzdění jest tu na překážku zaopatření, přisoudil mu soud podle § 273 c. ř. s. za zohyzdění částku 3000 Kč, při čemž vzal soud i v úvahu, že žalobce mohl by si protézou svůj stav (zohyzdění) nahraditi. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolatel v tom, že procesní soud přiřknul žalujícímu náhradu za zohyzdění po rozumu § 1326 obč. zák., ačkoli si toto zohyzdění způsobil sám žalobce tím, že odmítl nositi umělé oko. Odvolatel při svých vývodech přehlíží, že žalobce kromě vyjmutého oka má od zlého nakládání předmět sporu tvořícího ještě viditelné jizvy na obličeji, a dále, že nemůže býti nucen, by si dal nasaditi a nosil umělé oko. Právem proto prvý soud přisoudil náhradu za zohyzdění, kteréž žalujícímu jest na újmu při jeho zaměstnání a vzbuzuje dojem menší způsobilosti pro nedostatek jednoho oka. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že žalobci byla přiznána náhrada za zohyzděni obličeje, ač oba znalci potvrdili, že si toto zohyzdění obličeje žalobce způsobil sám, odmítnuv nositi umělé oko. Než odvolací soud správně dolíčil, že žalobce nemůže býti nucen k tomu, by si dal nasaditi a nosil umělé oko, neboť na tuto povinnost poškozeného nelze uznati ani z předpisu § 1326 obč. zák. ani ze všeobecných pravidel tohoto zákona o náhradě škody, vyslovených v §§ 1294, 1304 a 1325 obč. zák. Proto mu byla právem náhrada za zohyzdění přiznána. Při tom sice odvolací soud ještě poukázal k tomu, že žalobce kromě vyjmutého oka má od zlého nakládání ještě také viditelné jizvy na obličeji, aniž ovšem při vyměření, při přezkoumávání, přiznané částky kladl zvláštní důraz na tyto jizvy. Za to jest žalovaného poukázati k důvodům rozsudku soudu prvé stolice, podle nichž tento soud již při výměře odškodnění za zohyzdění přihlížel i k tomu, že by si žalobce po případě mohl svůj stav polepšiti umělým okem. Na tom odvolací soud nic nezměnil.

Citace:

č. 11864. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 133-134.