Čís. 12247.
Pojišťovací smlouva.
Bylo-li podle pojišťovacích podmínek nároky z pojištění proti povinnému ručení uplatňovati pod ztrátou práva k žalobě soudně nejdéle do šesti měsíců po obdržení zamítavého výměru, jde o lhůtu propadnou.
Dopis pojišťovny, jímž odmítla nárok pojistníka, obsahuje právní poučení o následcích nepodání žaloby včas ve smyslu § 20, odstavec druhý, pojišť. zák., odkazuje-li na ustanovení pojišťovacích podmínek, jež spojuje s nepodáním žaloby včas ztrátu žalobního práva.
Nemožnost pojistnika podati žalobu proti pojišťovně v propadné lhůtě, nelze spatřovat! v tom, že mu nebyla známa výše náhradního nároku poškozeného proti němu. Pojistník mohl podati určovací žalobu a právní zájem odůvodniti poukazem na propadnou lhůtu § 20 (2) pojišť. zák.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1932, Rv II 670/31.)
Žalobce byl pojištěn u žalované pojišťovny proti povinnému ručení při výkonu svého povolání. Dne 18. února 1927 podala na žalobce žalobu Augusta Sch-ová o náhradu škody, již prý jí způsobil při výkonu svého povolání. Dopisem ze dne 28. ledna 1927 odmítla žalovaná pojišťovna hraditi žalobci škodu, již prý způsobil Augustě Sch-ové. Žalobce vyčkal vyřízení sporu s Augustou Sch-ovou a po doručení rozsudku dovolacího soudu (dne 5. března 1930), jímž byl uznán povinným hraditi Augustě Sch-ové škodu, podal dne 25. března 1930 na žalovanou pojišťovnu žalobu o výplatu pojistného. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, ježto byla podána až po uplynutí lhůty stanovené v pojišťovacích podmínkách. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: V otázce promlčení posoudil prvý soud věc správně po stránce právní. Podle § 16 všeobecných pojišťovacích podmínek, jež jsou v souladu s ustanovením § 20 pojišť. zákona, musí nároky z pojištění pod ztrátou práva k žalobě býti soudně uplatňovány nejdéle do šesti měsíců po obdržení zamítavého výměru žalované společnosti, což platí i tehdy, nebyla-li v této lhůtě na pojištěného podaná žaloba poškozeného. Nesporno je, že žalovaná strana svým dopisem ze dne 28. ledna 1927 odmítla případné nároky odvolatelovy na odškodnění, takže tímto dnem počala běžeti šestiměsíční lhůta promlčecí. Zda odvolatel tehdy již uplatňoval nároky na odškodnění či jen oznámil žalované škodnou událost, je nerozhodné. Rozhodné je jen, že žalovaná oním dopisem odmítla případné nároky na odškodnění, pročež nastal případ v § 16 podmínek předpokládaný. Žalovaná se při tom zachovala ve smyslu § 20. odst. (2) poj. zákona a proto musel odvolatel, chtěl-li promlčení předejiti, podati žalobu do šesti měsíců od 28. ledna 1927 a, nemohl-li v té době podati žalobu o plnění, musil podati žalobu určovací, při čemž by k průkazu zájmu v § 228 c. ř. s. vyžadovaného byl stačil poukaz na § 16 podmínek Není tedy pravda, že se na souzený případ ustanovení tohoto paragrafu nevztahuje, a že platila tříletá promlčecí lhůta § 1489 obč. zák. Mínění pak, že se vedením sporu mezi Augustou Sch-ovou a odvolatelem promlčecí lhůta stavila až do pravoplatného skončení tohoto sporu, nemá v zákoně opory.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávný je-názor odvolacího soudu jen potud, že považuje šestiměsíční lhůtu k podání žaloby vytčenou v § 16 odstavec 1. všeobecných pojišťovacích podmínek, na nějž se žalovaná strana pouze odvolala, za lhůtu promlčecí, ač jde o lhůtu propadnou ve smyslu § 20 odstavec (2) zákona o pojišťovací smlouvě čís. 501/1917 ř. z., jenž nabyl podle § 167 čís. 10 téhož zákona účinnosti a jenž jest podle § 22 téhož zákona donucujícím .pravidlem potud, že nesiní býti změněn v neprospěch pojistníka. Ustanovení § 16 všeobecných pojišťovacích podmínek se uchyluje od ustanovení § 20 odstavec (2) zákona o pojišťovací smlouvě v neprospěch pojistníka, poněvadž nepočítá propadnou lhůtu od dojití kvalifikovaného odmítavého dopisu pojistitelky obsahujícího poučení o právních následcích marného projití lhůty. Je proto použiti § 20 odstavec (2) zákona k posouzení, zda žalobce pozbyl nedodržením lhůty žalobní nárok. Dopis pojistitelky ze dne 28. ledna 1927, jímž odmítla žalobcův nárok, obsahuje však právní poučení o následcích nepodání žaloby v čas, poněvadž odkazuje na § 16 všeobecných pojišťovacích podmínek, jenž spojuje s nepodáním žaloby v čas ztrátu žalobního práva. Podal-li žalobce žalobu až 25. března 1930, propásl zřejmě lhůtu k podání žaloby a pozbyl žalobního práva. Tento právní následek nenastává ovšem, bylo-!i pojistníku nemožno uplatňovat! v propadné lhůtě nárok proti pojišťovně. Nemožnost tuto však žalobce ani netvrdil a, doličuje-li ji tím, že mu až do doručení rozsudku dovolacího soudu ze dne 31. ledna 1930, č. j. Rv II 135/29 ve sporu Augusty Sch-ové proti němu o náhradu škody, nebyla ani výše jeho nároku proti pojišťovně známa a že nemohl proto podati ani určovací žalobu podle § 228 c. s. ř., nečiní tak právem. Neboť žaloba Augusty Sch-ové byla podána 18. února roku 1927, mohl proto již žalobce uplatňovati svůj nárok proti pojišťovně zavčas určovací žalobou, neboť k tomu nepotřeboval znáti výšku náhrady, kterou byl povinen Sch-ové, a právní zájem mohl osvědčili poukazem na propadnou lhůtu § 20 odstavec (2) zákona o pojišťovací smlouvě.