Čís. 11841.

Tím, že byla obci zemským úřadem (zemskou politickou správou) udělena licence podle nařízení ze dne 18. září 1912, čís. 191 ř. zák., stala se obec podnikatelkou kinematografu a zůstala jí, i když uzavřela s třetí osobou smlouvu o provozování kinematografu a povolila jí na provozování takový vliv, že pak měla snad jen účast na zisku. Vzal-li zemský úřad smlouvu na vědomí, souhlasil s tím, by třetí osoba byla obchodvedoucím a zástupcem obce při provozování kínematografické licence. V takovém případě ručí obec za úraz zaměstnance v podniku podle § 46 a ona třetí osoba podle § 47 zák. o úraz. poj. děln.
(Rozh. ze dne 27. srpna 1932, R II 88/32, Rv II 177/32.)
Manžel žalobkyně byl kinooperatérem v kinematografu, náležejícím žalované obci a provozovaném Rudolfem G-em a jeho manželkou. Při vznětí se filmu manžel žalobkyně zahynul. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované obci a na Rudolfu G-ovi náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě proto, že oba žalovaní bylí podnikateli a že nebylo prokázáno, že úraz manžela žalobkyně přivodili úmyslně anebo hrubou nedbalostí. Odvolací soud nevyhověl dovolání žalobkyně ohledně Rudolfa G-a, vyhověl mu však ohledně žalované obce, napadený rozsudek zrušil a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Poněvadž zesnulý František M. byl zaměstnán jako kinooperatér v podniku podléhajícímu úrazovému pojištění a žalobkyně pobírá z důvodu jeho smrtelného úrazu od Úirazové pojišťovny dělnické roční rentu 2000 Kč, je především důležité rozhodnouti, kdo z obou žalovaných byl podnikatelem ve smyslu § 11 úr. zák. a na koho z nich se tedy vztahuje § 46 cit. zák., podle něhož pojištěnec nebo osoby po něm pozůstalé jsou jen tenkráte oprávněni domáhati se na podnikateli náhrady škody, byl-li podnikový úraz způsoben podnikatelem úmyslně, neboť žalobkyně úmyslnost vůbec ani netvrdí, nýbrž uplatňuje jen zavinění žalovaných. Prvý soud dospěl v té příčině k závěru, že oba žalované jest pokládati za podnikatele. Názor odvolatelky, že jen jeden z nich může býti podnikatelem, není správný, neboť není příčiny, proč by nemohli býti podnikateli oba žalovaní. V té příčině je rozhodující ustanovení § 11 úraz. zák., podle něhož se za podnikatele podniku k pojištění povinného pokládá ten, na jehož účet se provozování děje. Rozhoduje tu jen činitel hospodářský, podnikatelem jest osoba, která nese risiko hospodářské produkce a jíž připadá i podnikatelský zisk a ztráta z této produkce; pouhá účast na podnikatelském zisku nestačí. Nerozhodným jest, kdo jest vlastníkem podnikové licence, pachtýř a poživatel podniku může býti podnikatelem. Rovněž je zcela nerozhodno, kdo byl povinen, dělníka k úrazovému pojištění přihlásiti pokud se týče, kdo ho přihlásil, kdo za něho platil nebo byl povinen, platiti úrazové příspěvky, kdo mu vyplácel mzdu a ke komu byl zaměstnanec v bezprostředním námezdním poměru (rozh. čís. 2152, 6538 sb. n. s.). V souzeném případě je tedy směrodatná jen smlouva ze dne 30. října 1928, mezi žalovanou obcí J., jako majitelkou kinové licence, a spolužalovaným Rudolfem G-em a jeho manželkou na dobu dvou let s výhradou ujednaného schválení, kterážto smlouva byla vzata tehdejší zemskou správou politickou ve Slezsku dne 6. listopadu 1928 na vědomost. Z obsahu této smlouvy je viděti, že tu jde ve skutečnosti o propachtování kinověho podniku manželům G-ovým, i když tento skutečný stav má býti zastřen výrazy »zplnomocnění zástupci« a »jednatelé« vzhledem k § 9 min. nař. čís. 191/1912 ř. zák., podle něhož se provozování kinové licence nesmí pronajmouti. Manželé G-ovi nesou hospodářské risiko podniku, nesou všechen náklad podnikání, odvádějí obci pachtovné ve formě 10% čistého zisku, 5 Kč na každý hrací den a dávky ze zábav a platí toto pachtovné ve dvou lhůtách ročně, kdežto obec J. nemá hospodářské risiko, nemůže ji postihnouti ztráta, nanejvýš jen to, že by neměla percentuální zisk, kdyby nebylo čistého výtěžku, kdežto 5 Kč z každého hracího dne a dávku ze zábav dostane vždy. Jen žákovská a dětská představení nebo přednášky v mimoherní dobu jdou na účet obce, to je však jenom výjimka z celku, tvořící rovněž část pachtovného, a tato představení nelze ani zahrnouti do hospodářského podnikání, poněvadž podle bodu 12 licenčního povolení ze dne 31. prosince 1926 jest podnik povinen předváděti tato představení jen za náhradu prokázané režie, tedy bez hospodářského zisku. Ostatně se smrtelný úraz Františka M-a nestal při žákovském představení, to nebylo ani tvrzeno, nýbrž se stal v neděli dne 1. září 1929 při představení o 21. hodině, tedy v normální hrací dobu, jak vyplývá zejména z trestního oznámení. To, že se žalovaná obec měla starati o prodloužení licence a že se omezení provozu kina smělo státi jen s jejím souhlasem, že výtěžek byl mezi oba žalované rozdělován, že obec vymohla licenci kina s jistými výlohami a že měla též částečně účast na zařízení kina, není — jak prvý soud míní — důkazem, že i obec byla podnikatelkou ve smyslu § 11, odst. (1) úraz. zákona, neboť každý propachtovatel podniku má podobné pořizovací náklady a přece ho nelze považovali za podnikatele ve smyslu § 11 cit. zákona. Rovněž nestačí k takovému podnikání pouhá účast na podnikatelském zisku, neboť to není podnikatelským risikem. Ani to, že proti třetím osobám je snad odpověden majitel kinové licence za to, by bylo zařízení udržováno v takovém stavu, by nebyla ohrožována tělesná bezpečnost návštěvníků, a za mimosmluvní zavinění v tomto směru (rozh. čís. 7643 sb. n. s.), ba dokonce že majitel kinové licence je zavázán ze smluv zástupcem (čís. 3590 sb. n. s.), nečiní ze žalované obce podnikatelku ve smyslu § 11 úraz zák., neboť podle smlouvy museli by manželé G-ovi v těchto případech obec plně odškodnili, takže by rovněž neměla majetkovou újmu. Nerozhodné je též, koho v tomto případě považuje Úirazová pojišťovna dělnická za podnikatele a za povinného platiti pojišťovací příspěvky, neboť to jest jen její názor pro soud nezávazný a jí jde jen o to, by dostávala řádně pojišťovací příspěvky. Poněvadž žalovaného Rudolfa G-a jest považovali v souzeném případě za podnikatele ve smyslu § 11 úraz. zák., nemůže se žalobkyně vzhledem k § 46 cit. zák. domáhali na něm náhrady škody za smrtelný úraz manžela, netvrdíc, že podnikový úraz byl způsoben žalovaným Rudolfem G-em úmyslně. V té příčině je tedy napadený rozsudek věcně i právně správný. Jinak se má věc ohledně spolužalované obce J., neboť prvý soud, prohlásiv i obec za podnikatelku ve smyslu § 11 úraz. zák., neposoudil věc po stránce právní správně a jest výtka odvolatelky v té příčině oprávněna. Žalovaná obec J., nejsouc podnikatelkou ve smyslu § 11 úraz. zák., ručí podle § 47 téhož zákona i za úraz, pokud by jej byla zavinila. Žalobkyně takové zavinění tvrdí. V dalším dovodil podrobně odvolací soud, v čem spatřuje vadnost řízení.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobkyně i rekursu žalované obce, zrušil napadený rozsudek i usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud neposoudil správně otázku, kdo z obou žalovaných byl podnikatelem podniku, ve kterém se Františku M-ovi přihodil smrtelný úraz. O manželce žalovaného G-a netřeba uvažovati proto, že není v tomto sporu súčastněna. Podle názoru dovolacího soudu se stala podnikatelkou kinematografu žalovaná obec tím, že jí byla zemskou politickou správou ve Slezsku rozhodnutím z 31. prosince 1927 udělena licence podle nař. min. vnitra ze dne 18. září 1912, čís. 191 ř. zák. a byla jí, dokud licencí měla. Nepozbyla této vlastnosti tím, že uzavřela s manžely G-ovými smlouvu o provozování kinematografu, ani tím, že jim smlouvou povolila na provozování takový vliv, že pak měla snad jen účast na zisku. Obsahem svým jest smlouva ta zastřenou smlouvou pachtovní, kteráž však jest podle § 9 cit. min. nař. neplatná. Zemský úřad v Opavě vzal smlouvu na vědomí a tím souhlasil, by G. byl obchodvedoucím a zástupcem obce při provozování licence kinematografické. Nesejde na tom, jaké hospodářské výhody mu obec povolila, zůstal i pak jen jejím zástupcem. Podnikatelem kinematografu se nestal. S tohoto právního hlediska bylo vycházeti při posuzování ručení žalovaných. Pak je však nutno uznati, že žalovaná obec ručí žalobkyni za škodu jako podnikatelka podle § 46 a žalovaný G. jako její zmocněnec podle § 47 zák. o úr. poj. Odvolací soud rozřešil tuto otázku opačně, a tudíž nesprávně. Odvolací soud nezkoumal dále skutkové okolnosti, na kterých žalobkyně zakládá svůj nárok proti G-ovi. Rozsudek prvního soudu ohledně žalované obce následkem svého mylného právního názoru zrušil a nařídil nové projednání a rozhodnutí. Proto bylo nutno obě mylná rozhodnutí zrušiti a zjednati tímto rozhodnutím základ pro nové.

Citace:

č. 11841. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 97-100.