Čís. 11813.

Jen rozhodčí mzdový soud podle § 13 zákona ze dne 10. dubna 1930, čís. 45 sb. z. a n., jest oprávněn rozhodovali o tom, zda kolektivní smlouva platí jen pro určitý obvod.
(Rozh. ze dne 30. června 1932, R II 243/32.) Žalobce, zedník, domáhal se na žalovaném staviteli ve Vítkově zaplacení mzdy. Žalovaný vznesl mezitímní určovací návrh, by bylo uznáno právem, že mzdová smlouva ze dne 15. dubna 1929 s dodatkem ze dne 12. června 1931 neplatí pro strany rozepře a že tudíž nedošlo ke kolektivní smlouvě vížící strany. Procesní soud prvé stolice vyhověl mezitímnímu určovacímu návrhu žalovaného a vyslovil, že po pravomoci výroku o mezitímním určovacím návrhu nabude účinnosti konečný rozsudek v ten rozum, že se žaloba o zaplacení mzdy zamítá. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením, odmítl mezitímní určovací návrh žalovaného a uložil procesnímu soudu, by vyčkaje pravomoci, dále ve věci jednal.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud správně vyslovil, že rozhodovati o předmětu mezitímního určovacího návrhu náleží k výlučné příslušnosti rozhodčího soudu mzdového podle hlavy druhé zákona o stavebním ruchu ze dne 10. dubna 1930 čís. 45 sb. z. a n. Mezitímní určovací návrh, o nějž tu jde, čelí totiž v podstatě k tomu, by byla kolektivní smlouva ze dne 15. dubna 1929 s dodatkem ze dne 12. června 1931 vyložena řádným soudem tak, že platí jen pro soudní okres Opavský, nikoli pro celý politický okres Opavský, a že v důsledku toho neplatí pro strany rozepře, které nejsou v soudním okresu Opavském, nýbrž Vítkovském. Jde tu tedy ve skutečnosti o výklad kolektivní smlouvy pracovní. Podle § 13 odst. 1. zákona ze dne 10. dubna 1930, čís. 45 sb. z. a n. jest však jen rozhodčí soud mzdový povolán k tomu, by vykládal kolektivní smlouvy tohoto druhu, a byla právě sporná otázka tohoto výkladu již rozřešena nálezem rozhodčího soudu mzdového v Brně ze dne 1. října 1931. Tento rozhodčí soud rozhodoval v této otázce v mezích své působnosti, jeho nález jest konečný (§ 23 odst. 2. zákona) a žalovaný není oprávněn domáhati se před řádnými soudy, by o téže otázce rozhodly znova a jinak. Podrobně to bylo vyloženo již v rozhodnutí čís. 5746 sb. n. s., na něž se stěžovatel pro stručnost odkazuje. Ono rozhodnutí má sice na zřeteli ustanovení § 16 dřívějšího zákona ze dne 25. ledna 1923, čís. 35 sb. z. a n., ale jeho důvody se hodí i pro nynější dobu, protože předpisy o příslušnosti rozhodčích soudů mzdových pro úpravu pracovního a služebního poměru v živnostech stavebních byly bez podstatné změny převzaty i do pozdějších zákonů o stavebním ruchu, zejména i do nyní platného zákona ze dne 10. dubna 1930, čís. 45 sb. z. a n. (§ 13 odst. 1), který tu přichází v úvahu. Dodati jest, že v § 24 zákona čís. 45/1930 sb. z. a n. bylo dále stanoveno, že nález rozhodčího soudu mzdového nahrazuje nebo doplňuje kolektivní smlouvu a zavazuje všechny zúčastněné zaměstnavatele a zaměstnance, nebyly-li zvlášť smluveny odlišné podmínky pro ně příznivější. Z toho plyne, že žalovaný není oprávněn, by se mezitímním určovacím návrhem domáhal u řádného soudu určení, že kolektivní smlouva ze dne 15. dubna 1929 s dodatkem ze dne 12. června 1931 nemá platnost pro strany rozepře z důvodu jím uvedeného, neboť jednak rozhodovati o této otázce nespadá do příslušnosti řádných soudů, jednak bylo o ní jíž konečně rozhodnuto nálezem povolaného rozhodčího soudu mzdového. Jednání a rozhodnutí prvého soudu o mezitimním návrhu určovacím bylo podle § 477, čís. 3 c. ř. s. zmatečné a odvolací soud tento mezítimní návrh právem odmítl.

Citace:

č. 11813. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 58-60.