Čís. 11859.

Není nezákonnosti (§ 46 (2) zák. ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.), nepřijal-li soud dodatečnou dědickou přihlášku dědice, jenž prohlásil, že nečiní nároky na pozůstalost a jenž se vzdal dědických práv ve prospěch jiného bez jakékoliv výhrady.
Okolnost, že se tak stalo na základě mimosoudní dohody s osobou, v jejíž prospěch se stalo zřeknutí dědictví, která dohodu nedodržela a tak na dědici vzdání se dědictví podvodně vylákala, nelze uplatňovati v nesporném řízení. Jest na dědici, by si případným sporem vymáhal nárok z tvrzené úmluvy. Teprve, kdyby sporem bylo odklizeno prohlášení dědice, že se vzdává nároků na pozůstalost, mohl by žádati za nové projednání pozůstalosti.
Dědic, zřeknuv se dědictví, pozbyl práva, by s ním byla pozůstalost projednána, a není dotčen výrokem pozůstalostního soudu, jímž byl jeho návrh na dodatečné projednání pozůstalostí zamítnut.
(Rozh. ze dne 3. září 1932, R I 344/32.) Podle protokolu ze dne 10. března 1930 prohlásily děti zůstavitelky, že ha pozůstalost po své matce nečiní nároky a že se dědických práv vzdávají ve prospěch svého otce. Pozůstalost byla pak projednána s pozůstalým manželem a jemu pravoplatně odevzdána. Když se napotom vyskytlo nové jmění zůstavitelky, přihlásily se její děti k pozůstalosti vyminečně ze zákona a navrhly dodatečné projednání pozůstalosti ohledně jmění nově na jevo vyšlého. Soud prvé stolice nepřijal dědické přihlášky na soud a zamítl návrh na dodatečné projednání pozůstalosti a na oddělení pozůstalostního jmění od jmění dědice (jejich otce). Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Pokud stížnost směřuje proti výroku, jímž nebyly přijaty na soud dědické přihlášky rekurentů, výminečně ze zákona dodatečně učiněné, není stížnost oprávněna. Podle protokolu ze dne 10. března 1930 prohlásili rekurenti, že na pozůstalost po své matce nečiní nároky a dědických práv se vzdávají ve prospěch otce, aniž učinili jakoukoliv výhradu. Vzdali se tedy dědictví bezpodmínečně ve prospěch svého otce, s nímž pak byla pozůstalost projednána a jemu odevzdána. Tím bylo projednání pozůstalosti skončeno a vyskytlo-li se nové jmění, nenastává nové projednání pozůstalosti, nýbrž provedou se jen potřebná úřední jednání ve smyslu § 179 nesp. říz., aniž k tomu třeba nové dědické přihlášky a odevzdání. I kdyby se vyskytlo po odevzdání pozůstalosti nové jmění, není tu již neujaté pozůstalosti, nýbrž patří dědici, kterému byla pozůstalost odevzdána. Vzdání se dědictví ve prospěch otce stalo se na soudě po smrti zůstavitelky svéprávnými dědici bezpodmínečně. Takovéto odmítnutí dědictví jest právě tak, jako dědická přihláška, neodvolatelné (arg. § 806, 1450 obč. zák.). V tom není ani v nauce ani v praxí rozporu. Okolnost tvrzená ve stížnosti, že se zřekli dědictví vzhledem k dohodě s otcem, že se o jmění po matce rozdělí, i když nebude projednávána pozůstalost ohledně zamlčené hotovosti, nemá význam pro pozůstalostní řízení a jest na dědicích, by si případným sporem vymáhali nárok z úmluvy, v pozůstalostním řízení nemohou tak činiti, ježto se dědictví zřekli a pozůstalost byla odevzdána. Právem proto odmítl první soud dědickou přihlášku stěžovatelů, to tím spíše, ano z obsahu stížnosti i protokolu ze dne 14. listopadu 1931 nevyplývá, že jde o jmění, o jehož existenci stěžovatelé v době zřeknutí se dědictví nevěděli. Poněvadž však zřeknutím se dědictví pozbyli stěžovatelé práva, by s nimi byla pozůstalost projednána, nejsou dotčeni výrokem prvního soudu, kterým byl zamítnut návrh, by dodatečně byla projednána pozůstalost o věcech, které nebyly pojaty do jmění pozůstalostního při původním projednání. aniž mají oprávnění k návrhu na oddělení pozůstalosti od jmění dědicova podle § 812 obč. zák. Ježto dražba a vlastnictví zůstavitelky k věcem, ohledně kterých se stal návrh na dodatečné projednání pozůstalosti, jsou sporné, jakž plyne z obsahu protokolu ze dne 14. listopadu 1931 a ze samé stížnosti, nepochybil první soud, odepřev zahájiti pozůstalostní řízení o těchto věcech a odkázav navrhovatelé na spor, a není ani důvodu, by nesporné řízení bylo doplňováno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu první stolice, které podle § 46 (2) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. lze napadati rekursem k nejvyššímu soud jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost. Stěžovatelé vytýkají, že se napadené usnesení ocitá v rozporu se zákonem, že jest nezákonné, ale tomu tak není. Rekursní soud zcela správně podle stavu věci i podle zákona věc posoudil a rozhodl, dav za pravdu prvému soudu, jenž na soud nepřijal dědické přihlášky stěžovatelů, poněvadž stěžovatelé podle protokolu ze dne 10. března 1930 prohlásili, že na pozůstalost po své matce nároky nečiní a dědických práv se vzdávají ve prospěch otce aniž učinili jakoukoliv výhradu. Bezpodmínečné vzdání se dědictví je neodvolatelné a správně rekursní soud uvádí tu § 806 a 1450 obč. zák. Okolnosti stěžovateli vytýkané, že se tak stalo na základě mimosoudní dohody s otcem, kterou otec nedodržel a tak na nich vzdání se dědictví podvodně vylákal nelze uplatňovati v řízení nesporném a není nezákonností, vyslovil-li rekursní soud, že jest na dědicích, by si případným sporem vymáhali nárok z tvrzené úmluvy, že však v nesporném řízení nemohou tak učiniti, ježto se dědictví zřekli a pozůstalost byla odevzdána. Teprve, kdyby sporem bylo odklizeno prohlášení stěžovatelů, že se vzdávají nároků na pozůstalost, mohli by žádati za nové projednání pozůstalosti. Zákonu odpovídá i další důsledek, že stěžovatelé, zřeknuvše se dědictví, pozbyli práva, by s nimi pozůstalost byla projednána, a nejsou proto ani dotčeni dalším výrokem soudu prvé stolice, kterým jejich návrh na dodatečné projednání pozůstalosti byl zamítnut. Není tu proto vytýkané nezákonnosti.

Citace:

č. 11859. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 124-126.