Čís. 12122.

Manželka nevinná na rozluce má nárok, by jí byla škoda, již utrpěla rozlukou, nahrazena placením výživného. Lhostejno, zda rozluka byla vyslovena rozsudkem, či usnesením. Bylo-li manželství rozloučeno z viny manžela, jest otázka viny manželovy právoplatně rozřešena i pro spor o odškodnění podle § 1266 obč. zák.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1932, Rv I 1384/32.)
Manželství stran bylo rozloučeno z viny manžela. Žalobě, jíž se domáhala rozloučená manželka na manželi placení výživného, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Podle § 1266 obč. zák. má nevinná manželka, bylo-li uznáno na rozluku manželství, nárok na plné dostiučinění, t. j. nárok na náhradu škody, kterou utrpěla tím, že jí následkem rozluky ušla výživa a že nemá za ni náhradu. Má tedy podle tohoto ustanovení jakož i podle § 1323 obč. zák. právo, by jí tato škoda byla nahražena po případě tím způsobem, že se zřídí předešlý stav, tedy že se jí dostane výživného, pokud se týče, že se jí nahradí ušlá výživa. Toho se právě domáhá žalobkyně na žalovaném (viz odst. 3 žaloby). Uznal-li odvolací soud, že jest žalovaný povinen platiti žalobkyni 400 Kč měsíčně »na výživném«, neodporuje tento výrok zákonu, jak tvrdí dovolání, neboť nárok na náhradu škody, uplatňovaný podle § 1266 obč. zák., jest v souzeném případě v podstatě nárokem vyživovacím, třebaže nesmí býti zcela ztotožňován s manželčiným nárokem podle § 91 obč. zák. Pokud dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud, právě tak jako soud prvé stolice, nesprávně vyložil ustanovení § 1266 obč. zák., v němž se uvádí, že nevinnému manželu přísluší plné dostiučinění jen, bylo-li uznáno na rozluku rozsudkem, kdežto v souzeném případě bylo manželství rozloučeno usnesením, stačí ho odkázati na rozhodnutí čís. 7758 sb. n. s., v němž nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil, že pro nárok rozloučeného manžela, jenž nemá viny na rozluce, podle druhé věty § 1266 obč. zák., jest lhostejno, zda rozluka byla vyslovena rozsudkem, či usne- sením. Vytýká-li dovolatel, že žalobkyně měla dokázati skutkové okolnosti, svědčící o jeho vině na rozluce a mající příčinnou souvislost s požadovanou náhradou škody a že se odvolací soud nezabýval s touto otázkou viny, přehlíží, že podle nesporného přednesu stran bylo manželství mezi stranami na podkladě provedeného už sporu o rozvod rozloučeno z viny žalovaného. Tím byla otázka viny žalovaného na rozluce pravoplatně rozřešena a to i s předurčujícím významem pro tento spor. Tím padá i výtka vadnosti odvolacího řízení, kterou spatřuje dovolatel v tom, že nebyly provedeny důkazy o jeho tvrzení, že vinu na rozluce má žalobkyně.

Citace:

Č. 12122. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 543-544.