Čís. 11904.

Syndikátní nárok.
Byly-li strany, skládající peníze do sirotčí pokladny nebo do soudní schránky veřejnou vyhláškou na soudní desce upozorněny, že se složení peněz nesmí díti k rukám soudního úředníka, nýbrž jen v berním úřadě k rukám berních úředníku ve vyhlášce té jmenovaných, neporušil soudní kancelářský úředník právo, při vykonávání své úřední působnosti, přijav od strany neoprávněně peníze a neodved je určenému účelu, nýbrž si je přivlastniv.
Pokud nelze vyvozovati syndikátní nárok ani z toho, že přednosta soudu poukázal stranu, skládající peníze, na kancelářského úředníka.
(Rozh. ze dne 19. září 1932, Co II 3/31.)
Žalobce domáhal se na československém státu syndikátní žalobou zaplacení 6200 Kč a odůvodňoval žalobní nárok takto: Roku 1922 dostalo se mu dědického podílu 500 Kč, jež měly býti pro něho uloženy v sirotčí pokladně okresního soudu v C: Avšak soudní oficiál Jan B., jenž byl tehdy vedoucím kanceláře nesporného oddělení, tyto peníze zpronevěřil, začež byl soudně potrestán a také odsouzen nahraditi zpronevěřené peníze žalující straně. Peníze ty byly by při 4% o zúrokování v Sirotčí pokladně vzrostly na 620 Kč. Poněvadž Jan B. následkem svého odsouzení trestního přišel o pensi, nelze na něm nic vydobýti a proto žalobce navrhl, by podle zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. byl žalovaný erár odsouzen zaplatili mu 620 Kč. K tomu žalobce dodal, že ve všech věcech, v nichž měly strany u okresního soudu v C. skládati peníze, byly posílány přednostou okresního soudu, vrchním soudním radou R-em, k vrchnímu ofíciálu Janu B-oví jako vedoucímu kancelářskému úředníku nesporného oddělení a ten prý strany nesprávně poučil. Vrchní soudní rada R. poukázav strany na B-a a opomenuv dozor na něho, porušil prý své úřední povinnosti; je prý tedy žalovaný erár i z tohoto důvodu žalující straně zodpovědným. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Brně) žalobu zamítl. Důvody: Poruší-li soudcovský úředník u vykonávání svého úřadu přestoupením úřední povinnosti právo a způsobí-li tím straně škodu, může strana o náhradu škody žalovali buď provinivšího se úředníka nebo stát nebo oba (§ 1, 2, 4 cit. zák.). Pokud se týká přednosty soudu, vrchního soudního rady R-a, nelze spatřovali přestoupení úřední povinnosti v tom, že prý posílal strany za soudním oficiálem B-em, by je poučil, jak ukládati peníze, o čemž ostatně poučeni bylo u soudu řádně vyvěšeno (§§ 1, 8, 11 min. nař. ze dne 15. března 1808, čís. 55 ř. zák.). Co se týče Jana B-a, nebyl oprávněn přijímati peníze určené k uložení do sirotčí pokladny, o čemž není mezi stranami sporu. Avšak vzhledem k tomu Jan B., nejsa oprávněn přijímati peníze, neporušil u vykonávání svého úřadu přestoupením úřední povinnosti právo, nýbrž, nejsa oprávněn přijímati peněz, je přesto přijal a zpronevěřil. Nejsou tedy splněny podmínky syndikátní žaloby a není tedy za jednání Jana B-a zodpovědným žalovaný erár, nýbrž jen Jan B. sám, který ostatně byl za tento svůj trestný čin odsouzen a jest žalující straně ze škody práv. Přednosta soudu nebyl povinen dohlédati na Jana B-a, pokud se týká jeho mimoúředních zpronevěr, dokud nezjistil okolnosti, které mohly otřásti jeho důvěrou k němu. Mimo to byla by žaloba předčasná, neboť podle tvrzení žalobce samého odevzdala Janu B-ovi peníze matka žalobcova, ač z poučení v soudní budově vyděšeného při náležité pozornosti mohla seznati, že k přijímání sirotčích peněz jest oprávněn jen berní úřad. Zavinění stihá tedy v prvé radě matku žalobcovu. Že by nebyla s to, škodu nahraditi, nebylo ani tvrzeno (§ 265 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Žalující strana opírá nárok na náhradu škody proti eráru o dvojí důvod, jednak, že 500 Kč, které matka žalující strany pro žalující stranu na soudě složila, přijal vrchní soudní oficiál Jan B. z příčiny svého veřejného úřadu státního, je do sirotčí pokladny neodvedl, nýbrž zpronevěřil a byl za to i trestně odsouzen, jednak, že přednosta okresního soudu v C., vrchní soudní rada R. posílal strany, které chtěly peníze k soudu složiti, za vrchním soudním oficiálem Janem B-em, by je poučil o způsobu ukládání peněz do sirotčí pokladny, a že opomenul na jeho činnost dohlédnouti. Žádný z těchto důvodů neobstojí. Podle §§ 1, 2 a 4 syndikátního zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. může strana, jež utrpí škodu tím, že poruší soudcovský úředník právo přestoupením úřední povinnosti u vykonávání svého úřadu, žalovati o náhradu škody buď provinivšího se úředníka nebo stát, neb oba. Pokud jde o Jana B-a jest nesporno, že byl vrchním soudním oficiálem u okresního soudu v C. a že vedl v prvním oddělení rejstřík pozůstalostní a poručenský, jakož i sirotčí knihu, že byl tedy zaměstnán u soudu jako u veřejného státního úřadu. Vyhláškami a zprávou okresního soudu v C. ze dne 5. února 1932 jest zjištěno, že byly strany, přicházející k soudu, by složily peníze do sirotčí pokladny nebo do soudní schránky, upozorněny podle §§ 1, 8 a 11 min. nař. ze dne 15. března 1898, čís. 55 ř. zák. veřejnou vyhláškou ze dne 28. července 1915 na soudní desce vyvěšenou, že se složení peněz nesmí díti nikdy k rukám soudního úředníka, nýbrž jen v berním úřadě k rukám berních úředníků ve vyhlášce jmenovaných. Vyhláška ta visela na soudní desce v roce 1921 i v roce 1922, kdy byla nahražena novou vyhláškou ze dne 8. září 1922, mající v podstatě stejný obsah s tou jen změnou, že vplaty se měly díti buď prostřednictvím poštovního úřadu nebo šekovým převodem ze šekového účtu na účet pokladny sirotčí nebo soudního úřadu uschovacího plátěnkou poštovního úřadu šekového. Tato vyhláška visela na soudní desce roku 1922 i roku 1924. Nesporno jest, že byl Jan B. trestním rozsudkem uznán vinným, že v C. peníze, které mu z důvodu jeho veřejného úřadu jako úředníku soudní kanceláře v C. byly svěřeny za sebou zadržel a si přivlastnil. Tímto odsuzujícím rozsudkem trestním jest i sice podle § 258 c. ř. s. civilní soud vázán co do důkazu a přičítatelnosti trestného činu, než nelze přehlédnouti, že rozsudkem tím nebylo zjištěno, že Jan B. porušil právo u vykonávání své působnosti, t. j. působnosti úřední jemu přidělené, svěřené, kteroužto otázkou se trestní soud nezabýval. Že přijímání peněz určených pro sirotčí pokladnu nepatřilo do úřední působnosti Jana B-a, zjišťuje se z obsahu úředních vyhlášek, jimiž odevzdávání peněz soudnímu úředníku bylo přímo zapovězeno. Ze zjištění toho plyne, že Jan B., nejsa oprávněn přijímati peníze, neporušil právo při vykonávání své úřední působnosti, že tedy nezpůsobil žalující straně škodu u výkonu své úřední působnosti, nýbrž, že jako soudní úředník neoprávněně přijal od strany peníze a je určenému účelu neodvedl, a si je přivlastnil, což však ještě nenaplňuje podstatu syndikátního nároku. Pokud odvolání uplatňuje, že Jan B. porušil právo strany při výkonu své úřední povinnosti tím, že jí udělil radu, by peníze složila k jeho rukám, že již další opatří, neopřela žalující strana syndikátní nárok o tuto okolnost již v první stolici a nelze proto k tomuto přednesu jako k novotě (§ 482 c. ř. s.) v řízení odvolacím přihlédnouti. Avšak nárok ten nelze vyvozovati ani z činnosti, pokud se týče z opomenutí přednosty okresního soudu R-a. Vrchní soudní rada R. neporušil právo žalující strany tím, že prý osobu skládající za ni peníze poukázal na vrchního oficiála B-a, neboť tento měl s ní sepsati protokol o tom, že vkládá peníze pro děti do sirotčí pokladny a měl jí poučiti, že má peníze složití u berního úřadu. Žalující strana ani netvrdila, tím méně dokázala, že R. věděl o tom, že Jan B. peníze od stran přijímá a že je přijal i od řečené osoby, nebo dokonce, že je zpronevěřuje. Tvrdila-li žalující strana, že R. nedohlížel na činnost Jana B-a, měla tvrditi a prokázati, že R. poukazoval strany na Jana B-a, ač mu bylo známo z jiných určitých případů, že Jan B. peníze neoprávněně od stran přijal a pak zpronevěřil, měla uvésti a prokázati, jakých opomenutí se R. ve své dohlédací povinnosti dopustil a měla prokázali, že tato opomenutí jsou v příčinné souvislosti se škodou, kterou žalující strana utrpěla. Bylo na ní, by vedla důkaz disciplinárními spisy proti R-ovi. To však neučinila. Vytýká-li řízení před prvním soudem neúplnost v tom směru, že neprovedl důkazů o porušení úřední činnosti B-em při výkonů úředního dohledu, bylo na odvolávající se straně, by přesně uvedla, které důkazy opomenul provésti. To však neučinila a nemohl proto soud přihlédnouti k takto neurčitě provedenému odvolacímu důvodu. Nebylo tedy v tomto sporu prokázáno, že soudní ráda R. vědomě porušil právo strany u výkonu svého úřadu přestoupením své úřední povinnosti a nelze tudíž škodu, jež žalující straně povstala, přičítati na jeho vrub.

Citace:

č. 11904. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 187-190.