Čís. 11982.

Zákon ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.
Výtka, že na souzený případ nelze použíti určitého ustanovení zákona, jest výtkou nezákonnosti (§ 46 (2) zák.). Otázka však, zda nižší soudy souzený případ v mezích správně použitého ustanovení zákona posoudily správně, jest otázkou právního posouzení.
Předpisu § 142 obč. zák. jest použíti obdobně i v případech, kde se manželé rozejdou bez rozvodu nebo rozluky.
(Rozh. ze dne 14. října 1932, R I 787/32.)
Oba nižší soudy rozhodly souhlasně otázku, komu z obou fakticky odloučeně žijících manželů mají býti nezletilé děti ponechány ve výchově a výživě, v ten rozum, že zamítly návrh otce, by mu byly dítky odevzdány do výchovy a výživy, a uložily otci, by na dítky platil výživné. První soud stanovil výživné na 300 Kč měsíčně (po 150 Kč), rekursní soud snížil výživné na 240 Kč měsíčně (po 120 Kč). V dovolacím rekursu napadl otec usnesení rekursního soudu jen potud, pokud byly dítky odevzdány do výchovy a výživy matce, a pokud mu bylo vůbec uloženo platiti výživné v penězích; proti výši výživného nebrojil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, pokud napadal usnesení rekursního soudu; v nenapadené části co do výše výživného ponechal usnesení rekursního soudu nedotčeným.
Důvody:
Dovolací rekurs není opodstatněn. Není v rozporu se spisy předpoklad rekursního soudu, že otázka manželského společenství manželů není ještě konečně rozhodnuta, neboť jest nesporné, že společenství to jest fakticky zrušeno, a nebylo tvrzeno, že v té příčině bylo soudem rozhodnuto; tímto faktickým stavem jest předpoklad rekursního soudu odůvodněn; nerozhodným jest, zda manželka rekurentova má úmysl dáti se rozvésti nebo rozloučiti nebo domáhati se odděleného bydliště; ostatně rekurent sám udával v prvé stolici, že jest zamýšlen rozvod. Dovolací rekurs nemohou odůvodniti ani další vývody rekurentovy, že nelze souzený případ upraviti podle § 142 obč. zák. a rekurentu odňati nezletilé děti z výchovy a výživy in natura, že proto má právo žádati, by mu děti byly matkou do výchovy a výživy vydány a že není ani důvodu k prozatímnímu opatření soudnímu. Vývody ty označuje rekurent sám za výtku nesprávného právního posouzení, ač výtka, že nelze na souzený případ použíti ustanovení § 142 obč. zák. jest v pravdě výtkou nezákonnosti, pro niž dovolací rekurs proti souhlasným usnesením prvé a druhé stolice podle ustanovení § 46 odst. (2) zákona ze dne 13. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. může býti podán. Než výtka ta jest neodůvodněna. § 142 obč. zák. má sice ustanovení o tom, komu z manželů jest ponechati výchovu dítek, jen pro případ rozvodu nebo rozluky manželství; ustanovení toho však jest použíti obdobně (§ 7 obč. zák.) i ve případech kde se manželé rozejdou bez rozvodu a rozluky, pro kterýžto případ zákon nemá výslovného ustanovení o výchově dítek. Otázka však, zdali nižší soudy souzený případ v mezích správně použitého zákonného ustanovení § 142 obč. zák. též správně posoudily, ponechavše dítky matce a uloživše otci platiti na ně výživné, jest jen otázkou právního posouzení; pro nesprávné právní posouzení však podle § 46 odst. (2) zákona ze dne 13. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. dovolací rekurs proti souhlasným rozhodnutím prvé a druhé stolice podán býti nemůže.

Citace:

č. 11982. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 301-302.