Čís. 11961.

Ustanovení § 42 čís. 7 ex. ř. nelze použíti, bylo-li napadeno rekursem usnesení povolující uvalení vazby k vynucení vyjevovací přísahy.
Výkon vyjevovací přísahy a vazba k jejímu vynucení nemůže způsobiti dlužníku nebezpečí nenahraditelné nebo těžce nahraditelné majetkové újmy (§ 44 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 7. října 1932, R I 682/32.)
Do usnesení soudu prvé stolice ze dne 11. února 1932, jímž soud nařídil k návrhu vymáhající strany uvalení vazby na dlužníka, by na něm byla vynucena přísežná výpověď o tom, kde jsou některé ze svršků, uvedených povinnou stranou v seznamu jmění, předloženém jí k vyjevovací přísaze dne 18. září 1930 vykonané, podal dlužník stížnost a současně navrhl, by až do právoplatného rozhodnutí o této stížnosti byly všechny exekuční kroky proti němu zastaveny a odloženy. Soud prvé stolice návrh na odklad exekuce usnesením ze dne 4. března 1932 zamítl. Důvody: Důvody, pro něž může býti exekuce odložena, jsou výčetmo uvedeny v § 42 čís. 1 až 8 ex. ř. Mezi ně nenáleží však usnesení, kterým se na dlužníka uvaluje vazba k vynucení vyjevovací přísahy. Rekursní soud změnil napadené usnesení ze dne 4. března 1932 v ten rozum, že povolil odklad výkonu uvalení vazby na povinnou stranu ve smyslu § 48 ex. ř. povolené usnesením soudu prvé stolice ze dne 11. února 1932, až do právoplatného rozhodnutí o stížnosti povinné strany do téhož usnesení. Důvody: S názorem soudu prvé stolice nelze souhlasiti. Podle § 65 ex. ř. jest proti soudním usnesením v exekučním řízení opravným prostředkem rekurs, pokud je exekuční řád ani za neodporovatelná neprohlašuje, ani samostatný opravný prostředek proti nim neodpírá. Proti usnesení o povolení uvalení vazby ve smyslu § 48 ex. ř. k návrhu vymáhající strany, právě tak jako proti zamítnutí tohoto návrhu není stížnost vyloučena a jest tudíž přípustná. Podle ustanovení § 67 ex. ř. soudní usnesení v exekučním řízení mohou býti vykonána dříve, než prošla rekursní lhůta, leč by exekuční řád nařizoval něco jiného. V § 47 pátý odstavec ex. ř. jest ustanoveno, že přísaha smí býti vykonána teprve, až nabude právní moci usnesení, jímž se nařizuje, by byla vykonána. Toto ustanovení nevztahuje se však na usnesení o povolení uvalení vazby na dlužníka podle § 48 ex. ř. a, poněvadž usnesení to následkem stížnosti stranou povinnou proti němu včas podané, ana rekursní lhůta ještě ani nepočala běžeti, ježto usnesení to stěžovateli nebylo ještě ani doručeno, nenabylo právní moci, a jde o exekuční úkon, právem se domáhá stěžovatel odložení výkonu povoleného uvalení vazby podle § 42 čís. 7 ex. ř.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Návrh dlužníka spojený s rekursem proti usnesení, jímž bylo povoleno uvalení vazby k vynucení vyjevovací přísahy, zavdává svým doslovem, »by až do právoplatného rozhodnutí o této stížnosti byly všechny exekuční kroky zastaveny a odloženy« podnět k pochybnostem, zda jde o nárok na odklad exekuce podle § 42 čís. 7 ex. řádu, či o návrh na přiznání odkládacího účinku rekursu po rozumu § 524 c. ř. s., 78 ex. ř. (na př. rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 4457 a 5961 sb. n. s.). Soudy nižších stolic shledaly v návrhu návrh na odklad exekuce podle § 42 čís. 7 ex. ř., dlužník v rekursu proti usnesení prvního soudu zastával totéž a i nejvyšší soud schvaluje tento názor v podstatě proto, že ve slovech »všechny exekuční kroky proti mně zastaveny a odloženy« tkví žádost širšího rozsahu, než vyžaduje § 524 c. ř. s.; jest se tedy dovolacím rekursem obírati na podkladě ustanovení § 42 čís. 7 ex. ř. Při rekursu může býti povolen odklad exekuce, byl-li učiněn návrh na jeho povolení, je-li s početím nebo s dalším vedením exekuce spojeno nebezpečí nenahraditelné nebo těžce nahraditelné majetkové újmy pro toho, kdo za odklad žádá (§ 44 ex. ř.) a, je-li rekursem napadeno soudní usnesení, kterým exekuce byla povolena. V souzeném případě bylo dlužníkovým rekursem napadeno usnesení povolující uvalení vazby k vynucení vyjevovací přísahy, tudíž usnesení po povolení exekuce již následující, a nelze na ně použíti ustanovení § 42 čís. 7 ex. řádu, jelikož není usnesením exekuci povolujícím. Plyne to i z ustanovení čtvrtého odstavce § 162 jedn. ř., podle něhož, byl-li vznesen rekurs, může býti povolen odklad exekuce jen, je-li napadeno usnesení exekuci povolující. V každém exekučním řízení jest jen jediné usnesení, povolující exekuci, totiž ono, o němž jedná § 63 ex. ř. Pozdější povolení jednotlivých úkonů exekučního řízení není povolením exekuce, nýbrž děje se na základě exekuce již povolené (srov. Vysvětlivky min. sprav. k § 42 čís. 7 ex. řádu). To rekursní soud přehlédl. Mimo to nemůže ani výkon vyjevovací přísahy ani vazba k jejímu vynucení způsobiti dlužníku nebezpečí nenahraditelné nebo těžce nahraditelné majetkové újmy, neboť těmito výkony nenastane v dlužníkově majetku žádná změna, tedy ani změna škodlivá. (Rozhodnutí 6254 sb. n. s. a 1831 sb. Nowak.) Nelze tudíž ani s hlediska § 44 ex. ř. dlužníkově žádosti o odklad exekuce vyhověti. Usnesení soudu prvého bylo proto obnoveno, ale ovšem z jiných důvodů. Odůvodnění usnesení prvého soudu nedopadá již proto, že přehlíží, že usnesení o povolení vazby bylo sice podnětem, ale nebylo podkladem dlužníkovy žádosti o odklad exekuce, podkladem byl právě jeho rekurs proti tomuto usnesení.

Citace:

č. 11961. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 264-266.