Čís. 12032.
V žalobním žádání odpůrci žaloby musí býti přesně co do jistiny, úroků a útrat udána věřitelova ohrožená pohledávka. Opomenul-li tak žalobce učiniti, není soud oprávněn žalobní žádání v tomto směru doplniti.
K tomu, by žalobní žádáni vyhovovalo požadavku určitosti, musí soud přihlížeti i bez námitky žalovaného.
Jest věcí strany a jejího právního zástupce, by uvedli vše, co nárok opodstatňuje a podporuje, zejména, by upravili žalobní prosbu tak, by byla určitá a exekucí vykonatelná. Soud není povinen, by učinil opatření podle § 84 c. ř. s., je-li žalobní žádání neurčité.

(Rozh. ze dne 27. října 1932, Rv I 1361/31.)
Žalující společnost, věřitelka Anny K-ové, domáhala se na žalovaném Josefu K-oví, by bylo uznáno právem, že právní jednání mezi žalovaným a Annou K-ovou, kterým žalovanému postoupila svou polovinu nemovitostí, zapsaných ve vložce číslo 915 a 1051, jest proti žalující straně bezúčinné a žalující strana se může uspokojiti z tohoto majetku, tak jako kdyby náležel Anně K-ové. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Podle názoru odvolatele měla býti žaloba bez dalšího jako neurčitá a neodůvodněná zamítnuta proto, že proti předpisům § 12 odpůrčího řádu není předem udáno, v jakém rozsahu a jakým způsobem má žalovaný k uspokojení věřitele něco plniti nebo trpěti, a dále, že žalobce netvrdí ani, že má zájem na okamžitém určení právního poměru, a zájmu takového ani nemá, ježto může a má se domáhati ihned plnění. Pokud jde o vytýkaný nedostatek tvrzeného právního zájmu na okamžitém určení stačilo by tvrzení žaloby, že žalující strana vedla marně exekuci na dlužnici a že jest právním jednáním, jemuž odporuje, zkrácena. Avšak tato okolnost nepřichází vůbec v úvahu, poněvadž v žalobách k uplatnění odpůrčích nároků jest vždy udati, v jakém rozsahu a jakým způsobem má žalovaný k uspokojení věřitele něco plniti nebo trpě ti (§12 odp. ř.). Z toho plyne, že při uplatnění odpůrčích nároků jsou určovací žaloby vůbec vyloučeny, neboť jest vždy žalovati o plnění, a to o plnění určité, tak aby bylo jasno, čeho se žalující věřitel domáhá. Náležitostí těchto však žaloba, o niž tu jde, nemá, poněvadž v ní není ani uvedena pohledávka žalujícího věřitele, pro kterou se odpůrčí nárok uplatňuje. Nestačí totiž, by uvedena byla v kontextu žaloby, nýbrž nutno, by byla uvedena i v návrhu na vydání rozsudku, což se nestalo. Žalobní žádost v navrženém znění nehodí se tudíž za podklad jednání, tím méně exekuce, a měla býti zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Žaloba odpůrčí, o niž ve sporu jde, jest po rozumu § 12 odpůrčího řádu žalobou o plněni, při čemž netřeba zvláštniho návrhu, by bylo právní jednání prohlášeno odporovatelným. Podle § 12 uvedeného zákona musí býti v žalobním žádáni přesně udáno, v jakém rozsahu a jakým způsobem má žalovaný něco plniti nebo trpěti k uspokojení věřitele. Ježto rozsah plnění závisí na výši věřitelovy pohledávky, která nebyla uspokojena, musí býti udána v žalobní žádosti přesně co do jistiny, úroků a útrat, poněvadž jest věřitel podle § 13 odp. ř, oprávněn žádati plnění jen potud, pokud je toho třeba k jeho uspokojení. Nepři- hlíží-li se k žalobnímu návrhu, pokud se jím žalobkyně domáhá toho, by právní jednání bylo prohlášeno bezúčinným, zůstává jako žalobní návrh na plnění jen návrh »že se může žalobkyně uspokojiti na majetku uvedeném v žalobním návrhu na určení jako kdyby náležel Anně K-ové.« Vyslovil-li odvolací soud, že návrh ten jest neurčitý a že nevyhovuje ani ustanovení § 226 c. ř. s., ani neodpovídá návrhu na plnění, jak má zníti po rozumu zákona (§ 12 uvedeného zákona), jest s ním souhlasiti. Neníť v něm podle jeho doslovu vůbec udáno, v jakém rozsahu má žalovaný něco plniti nebo trpěti k uspokojení věřitele, neboť není v něm udána přesně výše věřitelovy pohledává co do jistiny, úroků a útrat, která nebyla uspokojena. Namítá-li žalobkyně v dovolání, že jest ze žaloby zřejmo, že žádá uspokojení jen pro své vykonatelné pohledávky 3471 Kč 70 h. s přísl. a 3580 Kč 60 h s přísl. a že to stačí, přehlíží, že exekučním titulem jest jen rozsudkový výrok, že jen tento nabývá právní moci a že to, co není v něm uvedeno, netvoří exekuční titul. Namitá-li žalobkyně dále, že měl odvolací soud vyhověti žalobnímu žádání s omezením, že se může žalobkyně ho jiti jen pro své shora uvedené pohledávky, přehlíží, že v žalobním žádání neuvedla vůbec, v jakém rozsahu má žalovaný něco trpěti nebo plniti, a že odvolací soud nebyl proto ani oprávněn (§ 405 c. ř. s.) žalobní žádání v tom směru doplniti. Neobstojí ani výtka, že odvolací soud svým rozhodnutím překročil, prý v rozporu se spisy, rozsah své přezkoumací činnosti, ježto odvolatel uplatňoval v odvolání jen námitku, že jest žaloba žalobou určovací, nikoliv žalobou o plnění a směl proto odvolací soud rozhodovati jen o této námitce. Zákon v § 226 c. ř. s. žádá, by žalobní žádání bylo určité. K tomu, by žalobní žádání vyhovovalo tomuto požadavku, musí soud přihlížeti i bez námitky žalovaného a nemůže proto z procesuálních důvodů vyhověti žalobnímu žádání stiženému tímto nedostatkem. Zamítl-li tudíž odvolací soud i bez námitky žalovaného žalobu z důvodu, že je žalobní žádání neurčité, ježto není v něm uvedena pohledávka žalobkyně, pro kterou se uplatňuje odpůrčí nárok, nelze mu to vytýkati, ukázalo-li se, že jest jeho názor správný. Neodůvodněná jest i výtka uplatňovaná s hlediska dovolacího důvodu 503 čís. 2 c. ř. s., že bylo povinností odvolacího soudu, by, shledav, že jest žalobní žádání neurčité, učinil opatření podle § 84 c. ř. s., by byla formální vada podání, o niž prý šlo, odstraněna. Podle § 182 c. ř. s. má ovšem soud při líčení působiti k tomu, by důležité skutečnosti a průvody byly uvedeny a doplněny a byla dána všechna vysvětlení, avšak z tohoto předpisu nelze dovozovati soudcovu povinnost, by nahrazoval stranám právního zástupce, to tím méně, jde-li o advokátský proces, jako v souzeném případě. Bylo věcí strany a jejího právního zástupce, by uvedli vše, co nárok opodstatňuje a podporuje, a zejména, by upravili žalobní prosbu tak, by byla určitá a exekucí vykonatelná. Zanedbala-li strana tuto povinnost, jde to na její vrub.
Citace:
č. 12032. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 392-394.