Čís. 12110.

Prodatel, jenž od vyrovnacího dlužníka nežádá vrácení věci, dodané mu s výhradou vlastnictví, nýbrž zaplacení kupní ceny, má jen právo na zaplacení v mezích a podle vyrovnání.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1932, Rv I 950/31.)
Žalující firma dodala žalovanému stroj s výhradou vlastnictví až do zaplacení kupní ceny. Po dodání stroje bylo o jmění žalovaného zahájeno vyrovnací řízení. Pohledávce žalobkyně na nedoplatek kupní ceny za stroj nebylo přiznáno hlasovací právo. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném zapravení celého nedoplatku kupní ceny. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci čís. 4 § 503, c. ř. s. nelze upříti dovolání opodstatněnost. Podle nesporných okolností dodala žalobkyně dovolateli žací stroj podle účtu ze dne 24. července 1928, na který dovolatel zůstal dlužen 2584 Kč, pokud se týče 2384 Kč, a bylo o jmění dovolatelově usnesením krajského soudil ze dne 8. března 1929 zahájeno vyrovnací řízení. Nižšími soudy bylo zjištěno, že nebylo pohledávce žalobkyně za tento stroj, kryté výhradou práva vlastnického do zaplacení kupní ceny, přiznáno právo hlasovací ve vyrovnacím řízení. Odvolací soud se mýlí, tvrdě, že, byla-li věc, prodána s výhradou vlastnictví, odevzdána kupiteli, je převod vlastnictví proveden a kupitel se stal vlastníkem věci, neboť odevzdání věci kupiteli v takovém případě nemá v zápětí převod vlastnictví, poněvadž, převod ten jest závislý podle vůle stran na zaplacení kupní ceny a jest odložen podmínkou jejího zaplacení (§§ 897, 696 obč. zák.). Správně ovšem usuzuje odvolací soud, že v takovém případě prodateli přísluší proti liknavému kupiteli dvojí oprávnění, buďto žádati vrácení prodané věci po předchozím odstoupení od smlouvy, — nebo domáhati se zaplacení kupní ceny, a že volba tato nespadá pod ustanovení § 906 obč. zák., jakož i že výkon výhrady vlastnického práva není dotčen zahájením vyrovnacího řízení o kupitelově jmění (rozhodnutí 8669, 10005 sb. n. s.). Ustanovuje totiž § 46 býv. vyr. řádu, jehož jest tu užítij že nároky osob, které jsou oprávněny požadovati vyloučení věcí, nároky věřitelů oddělných a věřitelů, jichž pohledávky mají přednostní právo (§ 23 téhož ř.), nejsou vyrovnáním dotčeny. Nelze však souhlasiti s dalším právním závěrem odvolacího soudu, že se vyrovnací řízení netýká nároku takovéhoto věřitele, pokud se domáhá zaplacení trhové ceny na vyrovnávacím dlužníku, a že v tom směru má věřitel nárok na zvláštní uspokojení bez ohledu na vyrovnání. Předpisu § 46 (1) vyr. ř. jest rozuměti tak, že zákon poskytuje prodateli jen právo, že může uspokojení své pohledávky hledati bez ohledu na vyrovnání, zejména bez ohledu na ujednanou kvótu a na sjednané lhůty, z prodaného předmětu tím, že odstoupí od kupní smlouvy a požaduje vrácení předmětu, ale jinak sama pohledávka, není-li pohledávkou upřednostní (§ 23, 46 vyrovn. ř.), podléhá vyrovnání. Může proto takovému věřiteli, žádá-li zaplacení kupní ceny, býti přiznáno jen právo na zaplacení v mezích a podle vyrovnání, pokud se nestalo zmatečným podle § 57 vyr. ř., nový doslov. Pohledávka z kupní ceny jest a zůstává pohledávkou obyčejnou a nárok na uspokojení věřitele doznal by změny předpisem § 46 vyrovn. ř. jen tehdy, kdyby věřitel žádal vrácení věci, k níž měl vyhrazeno vlastnické právo; žádá-li však zaplacení kupní ceny, podléhá jeho pohledávka vyrovnacímu řízení. V souzeném případě žalobkyně od smlouvy trhové neodstoupila, nechtěla dojíti uspokojení z vrácení žacího stroje, nýbrž dala přednost druhému svému oprávnění tím, že se domáhá zaplacení kupní ceny za stroj, tedy při trhové smlouvě trvá. Tu se však na tento její nárok vztahují právní účinky potvrzeného vyrovnání podle § 53 vyr. ř., v tom směru nelze mluviti o zvláštní pohledávce, jak mylně za to má odvolací soud. Mohla by tedy žalobkyně žádati zaplacení, pokud se týče, mohlo by jí býti přiznáno právo na zaplacení jen v mezích a podle uzavřeného vyrovnání, ovšem pokud se snad nestalo zmatečným podle § 57 vyr. ř. v novém doslovu, a pohledávka neobživla. Podle toho zažalovaná pohledávka zanikla co do částky přesahující kvótu přijatou potvrzeným vyrovnáním (§ 53 býv. vyr. ř.) a trvá jen co do zbytku po právu, pokud nebylo na tento zbytek vyrovnacím dlužníkem plněno splátkami ve smyslu přijatého vyrovnání, leda že by byla pohledávka obživla neplněním vyrovnání. Žalovaný za sporu namítal, že řádně plnil splátky na kvótu, zejména, že zaplatil dne 13. listopadu 1929 splátky 300 Kč a dne 14. února 1930 splátku 200 Kč, Žalobkyně odpočítala jen částku 200 Kč od zažalované pohledávky. Nižší soudy, vycházejíce z mylného právního názoru na věc, nezjistily, zda žalovaný řádně a do jaké míry splnil splátky podle přijatého vyrovnání, takže dovolací soud nemá dostatečný a bezpečný skutkový předpoklad pro právní úsudek, zda a pokud vyrovnáním nezaniklý zbytek pohledávky je dosud po právu, a zda nastala jeho splatnost.

Citace:

Č. 12110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 522-524.