Čís. 12164.Prohlásila-li v řízení o žalobě o oduznání manželského původu dětí matka dětí, že nepřipustí krevní zkoušku na dětech, nelze důkaz ten provésti. Souhlas žalujícího manžela matky děti nemá tu význam.(Rozh. ze dne 3. prosince 1932, Rv I 1513/31.)Žalobu manžela matky dětí o oduznání manželského původu dětí oba nižší soudy zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Prvý soud, tak uvádí žalobce, připustil sice důkaz krevní zkouškou zúčastněných, neprovedl ho však, poněvadž matka dětí odepřela dáti provésti na sobě zkoušku. V tom je prý podstatná vada řízení, poněvadž přes tento odpor mohla býti provedena krevní zkouška na žalobci a na obou dětech a tím byla vždy ještě dána možnost provésti důkaz, že děti nepocházejí od žalobce. Odvolací soud nepokládá tyto vývody za odůvodněné. Ze spisů lze především zjistiti, že matka dítěte nejen odepřela krevní zkoušku na sobě, nýbrž i prohlásila, že ji nepřipustí ani na svých dětech. Z toho jest vycházeti. Neboť, stačí-li odepření matky k vyloučení odnětí krve též na jejích dětech, neměla by krevní zkouška jen na žalobci vůbec významu a její pominutí nemohlo by pak samozřejmě vésti k vadě řízení. Nejvyšší soud uvedl již několikráte, že při krevní zkoušce musí býti zúčastnění srozuměni s odnětím krve z jejich těla. Při tom zdůrazňuje se zvláště, že ani strana ve sporu nemůže býti donucena k odnětí krve z jejího těla za účelem důkazu. Zde odepřela matka bez odporu obhájce manželského zrození odnětí krve na svých dětech a nelze zajisté dopustiti, aby žalobce, který jako takový vystupuje proti nedospělým dětem, sám rozhodoval o tom, zda může býti na nich provedena krevní zkouška. Žalobce jest stranou a nemůže ve vykonávání své otcovské moci dáti k něčemu svolení, co není v zájmu dětí, nýbrž jen v jeho vlastním zájmu. Jeho svolení tudíž vůbec nepřichází v úvahu. Nestačí-li však zdráhání matky samé, nemohlo by býti ani soudu procesnímu ponecháno, by o tom sám rozhodl, poněvadž to není v rozsahu jeho působnosti.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Proč nebylo řízení odvolacím soudem doplněno krevní zkouškou, soud odvolací zcela případně a výstižně odůvodnil a stačí odkázati na důvody napadeného rozsudku v tomto směru. Proto není tu vytýkané vadnosti řízení. I po stránce právní odvolací soud věc posoudil správně. Žalobce, který sám doznal, že s matkou dětí v kritické době až do vánoc 1926 tělesně obcoval, nedokázal, že není možné, by děti narozené dne 30. dubna 1930' od něho byly zplozeny (§ 158 obč. zák.). Podle téhož zákonného ustanovení ani cizoložství matky, ani její tvrzení, že dítě je nemanželské, nemohou o sobě zbaviti dítě práv manželského zrození. Bez významu jest tudíž, že matka dětí odepřela, by byla jí a jejím dětem odebrána krev k provedení krevní zkoušky, a nelze z toho vyvozovati nic pro posouzení otázky manželského zrození dětí, uváží-li se, že důkaz krevní zkouškou lze provésti jen se svolením osob, jimž krev odebrána býti má, a že žalobci jako otci dětí nelze přiznati právo, by ve svém vlastním zájmu dával potřebné svolení k odebrání krve dětem. Správně soud odvolací uznal, že nemohl procesní soud sám rozhodnouti o odebrání krve dětem, poněvadž to není v rozsahu jeho působnosti. Netřeba proto v souzeném případě uvažovati, jaký význam pro spor má odepření matky k odebrání krve, ana matka své cizoložství doznala, naproti tomu však jest nesporná její soulož i s manželem (žalobcem) v kritické době. Aby žalobě mohlo býti vyhověno, pak by musil žalobce dokázati (§ 158 obč. zák.), že není možné, by děti od něho byly zplozeny, a an to nedokázal, bylo žalobu zamítnouti.