Čís. 11922.

Neopíral-li žalobce již v žalobě příslušnost dovolaného soudu o předpis § 104 j. n., není přípustné, by se dovolával prorogace teprve za sporu, když nemohl uvésti jiný důvod příslušnosti nebo když s jiným důvodem příslušnosti, jehož se v žalobě dovolával, nepochodil.
(Rozh. ze dne 23. září 1932, R II 238/32.)
Žalobkyně podala proti žalovaným, bydlícím v obvodu krajského soudu v H., žalobu u krajského soudu v B., neudavši, z jakého důvodu se dovolává příslušnosti tohoto soudu. Soud, neodmítnuv žalobu a limine, nařídil prvý rok, při němž žalované vznesly námitku místní a věcné nepříslušnosti, a v žalobních odpovědech navrhly odmítnutí žaloby, ježto žaloba, jež se neopírá o ujednanou příslušnost, měla býti podána u krajského soudu v H., v jehož obvodu je bydliště (sídlo) žalovaných. Žalobkyně teprve v přípravném spisu uplatnila příslušnost krajského soudu v B. podle § 104 j. n., ježto se obě žalované podrobily v dlužním úpisu ze dne 7. a 11. března 1924 příslušnosti soudu v B. Soud prvé stolice vyhověl námitce místní nepříslušnosti a odmítl žalobu. Důvody: Žalobkyně v žalobě neopřela příslušnost soudu o prorogační úmluvu, ani k žalobě nepřipojila listinný průkaz o takové úmluvě, nýbrž teprve po námitce žalovaných uplatnila tuto příslušnost. To se však stalo opozděně, neboť podle § 104 j. n. musí býti úmluva o prorogaci prokázána soudu listinou již v žalobě. Ježto žalobkyně ani v žalobě neučinila zmínku o prorogaci, ani listinu o ní k žalobě nepřipojila, nemůže dodatečně uplatňovati příslušnost podle § 104 j. n. a napraviti tím nedostatek, jenž se sběhl již v žalobě. Kdyby žalobkyně toto právo měla ještě dodatečně, stalo by se ustanovení druhé věty prvého odstavce § 104 j. n. ilusorním. Jest sice správné, že soud, zkoumaje při podání žaloby svou příslušnost podle § 41 j. n., neodmítl ji a limine, nýbrž nařídil prvý rok, tím však jen způsobil, že vzhledem k ustanovení § 43 j. n. nemohl dodatečně prohlásiti se z úřadu za nepříslušný, nezabránil však tím, by žalované namítaly nepříslušnost dovolaného soudu. Žalobkyně se nemůže dovolávati ani rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3456 sb. n. s., podle něhož jest přípustné, by žalobce dodatečně předložil listinný doklad o prorogaci, an soudce neodmítl žalobu pro nedostatek tohoto předpokladu a limine, ježto toto rozhodnutí předpokládá, že příslušnost podle § 104 j. n. byla uplatněna již v žalobě. Ostatně nejvyšší soud zaujal k této otázce již přísnější stanovisko svým rozhodnutím čís. 7423 sb. n. s., v němž vyslovil, že v takovém případě soud sice již nemůže odmítnouti žalobu z úřadu, nýbrž může tak učiniti jen, když žalovaný namítne nepříslušnost dovolaného soudu. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Nelze souhlasiti s právním názorem prvého soudu, že se žalující strana nemůže dovolávati příslušnosti soudu podle § 104 j. n., neodvolavši se na úmluvu o příslušnosti soudu v žalobě. První soud žalobu, zkoumav svou příslušnost ve smyslu §§ 41 a 43 c. ř. s., neodmítl, nýbrž nařídil prvý rok. V takovém případě stačí, když se žalobce za ústního jednání odvolá na dohodu o příslušnosti a úmluvu tu písemně předloží. Opačný názor nelze odvoditi ani z rozhodnutí nejvyššího soudu citovaných v napadeném usnesení. Rekursní soud je proto toho přesvědčení, že v souzeném případě stačilo k odůvodnění příslušnosti prvého soudu, když žalující strana předložila dlužní úpis, o který opírá žalobu a ve kterém jest uvedena doložka, že se strany podrobují věcně příslušnému soudu v B., při ústním jednání, které bylo obmezeno na projednání námitky místní nepříslušnosti soudu, vznesené žalovanou stranou a při tom se odvolala na uvedenou prorogační úmluvu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
S důvody rekursního soudu bylo by lze souhlasiti, kdyby byla žalobkyně již v žalobě opírala příslušnost dovolaného soudu o předpis § 104 j. n. a kdyby snad byla jen opomenula připojiti k žalobě listinu o prorogaci. To však, jak k tomu správně poukazuje soud první stolice, neučinila. Není přípustné, by se prorogace bylo dovoláváno za sporu, teprve, když žalobce nemohl uvésti jiný důvod příslušnosti nebo když žalobce s jiným důvodem příslušnosti, jehož se v žalobě dovolával, nepochodil. Zde neplatí zásada § 179 c. ř. s., podle které je stranám dovoleno, aby až do ukončení ústního jednání přednášely nové skutečnosti a průvody. Srov. sb. n. s. 505 a Vážný O ústrojí a příslušnosti soudů 1926 str. 83.

Citace:

č. 11922. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 212-213.