Čís. 12147.Pojem domácnosti. Tím, že manžel zrušil jen fakticky soužiti se svou manželkou, aniž jest s ní rozveden a aniž jí bylo povoleno oddělené bydliště, nepřestala domácnost dříve oběma manžely společně sdílená býti domácností manželovou. Matka manželky, zdržujíc se u ní s její vůlí a k jejímu potřebnému ošetření, není u ní neoprávněně, a to tak dlouho, dokud jí k ošetření dcery bude potřebí. Opatří-li manžel manželce sám ošetření, pomine důvod, z něhož jest matka jeho manželky oprávněna zdržovati se u své dcery.(Rozh. ze dne 26. listopadu 1932, Rv I 1569/32.)Žalovaná, žalobcova tchýně, sdílela se žalobcovou manželkou společnou domácnost v O. Žalobě, by žalovaná byla uznána povinnou opustiti žalobcovu domácnost a vystěhovati se ze žalobcova domu, procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalobce domáhá se toho, by žalovaná Marie R-ová opustila nemovitosti, jakož i jeho domácnost, tvrdě, že se tam nastěhovala bez vědomí a proti vůli žalobce, což žalovaná také přiznává, poukazujíc k tomu, že bydlí a zdržuje se u své dcery Alžběty R-ové, kterou ošetřuje, nikoliv u žalobce. Žalobce opírá svůj nárok o ustanovení §§ 354 a 366 obč. zák., které opravňuje žalobce jako vlastníka nemovitostí s podstatou a s užitky věci podle vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučiti. Jest proto žalobce jako výlučný vlastník nemovitostí oprávněn žalovati a domáhati se toho, by žalovaná nemovitosti, jakož i domácnost žalovaného opustila. Tchý- ně jako taková není členem rodiny žalobcovy, ježto se podle § 40 obč. zák. rodinou rozumějí jen rodiče se svými potomky. V souzeném případě rodiči jsou Alžběta R-ová a žalobce, takže žalovaná jako tchýně do rodiny nepatří. Vzhledem k tomu mohla by tchýně býti v domácnosti, kdyby ji žalobce do domácnosti přijal anebo ji v domácnosti trpěl. Pak nejednalo by se o poměr práva rodinného, nýbrž o jiný soukromoprávní poměr povahy smluvní. V souzeném případě však žalovaná sama udává, že ji žalobce nikdy do bytu nepřijal, nýbrž jeho manželka, u níž jest jako ošetřovatelka. Není tu proto soukromoprávního poměru, na jehož základě žalovaná v domácnosti žalobce bydlí. Skutečnost, že Alžběta R-ová, žalobcova manželka, žalovanou do domácnosti přijala a že žalobce bydlí v Praze a jen tu a tam přijede do O., jest naprosto nerozhodná, neboť žalobce jako manžel Alžběty R-ové jest ve smyslu § 91 obč. zák. hlavou rodiny a jako takovému přísluší mu právo vésti domácnost. Žalobce, i když bydlí v Praze a má tam i byt, nepozbyl tím domácnost v O., a práva jemu jako manželu a hlavě rodiny příslušející. Žalobce není se svou manželkou rozveden a Alžbětě R-ové nebylo soudem povoleno prozatímní oddělené bydliště. V důsledku toho je byt Alžběty R-ové, třebaže jest fakticky oddělen od bytu žalobce v O., domácností žalobce. Podle § 93 obč. zák. není manželům dovoleno zrušiti svémocně manželské společenství. Proto, dokud nebylo povoleno jednomu z manželů prozatímní oddělené bydliště, jest byt Alžběty R-ové v O. i žalobcův byt v Praze součástí žalobcovy domácnosti. Žalobce může žádati, by ho manželka následovala do Prahy, do jeho bytu, pokud se týče Alžběta R-ová může žádati, by se žalobce zdržoval u ní. Pojem domácnosti jest vykládati ve smyslu § 44 a §§ 90, 91, 92 obč. zák. Podle těchto zákonných ustanovení jeví se domácnost jako hospodářský celek, v němž dvě osoby různého pohlaví žijí, plodí děti, je vychovávají, poskytují si vzájemnou pomoc a jsou si věrni. V souzeném případě netvrdí žalovaná a nebylo ani zjištěno, že si žalobce založil zvláštní samostatnou domácnost, v níž by žil samostatně a odděleně bez jakéhokoliv vztahu k Alžbětě R-ové. Ba naopak, žalobce jezdí do O., řídí tamní dvůr a poskytuje Alžbětě R-ové naturalie i peníze pro domácnost. Z těchto skutečností jest zřejmo, že žalobce nepokládá svůj byt v Praze za svou samostatnou domácnost, nýbrž že se tam hodlá zdržovati jen přechodně, s úmyslem vrátiti se zpět do O. Zda žalobce poskytuje výživu v menší či větší míře, jest nerozhodné, neboť Alžběta R-ová může se domáhati i tehdy, když sdílí s manželem společnou domácnost, příspěvků na výživu, a to jak v naturaliích tak i v penězích. Rovněž tak může se domáhati Alžběta R-dvá, by jí žalobce hradil výlohy na ošetřování, a to třebas v případě potřeby i ošetřovatelku. Skutečnosti žalobcem tvrzené, že žalovaná štve děti proti otci a kazí mu prodej dvora v O., nepadají v souzeném případě na váhu, ježto není právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, který by bylo v důsledku takového se chování žalované zrušiti, by tím byla dána ochrana manželství jako instituce veřejné, zákonem zvlášť chráněné. Žalovaná bydlí v domácnosti žalobce bez jakéhokoliv právního důvodu, není chráněna zákonitými ustanoveními vztahujícími se na rodinu, ježto členem rodiny není, žalobce je vlastníkem nemovitostí a přednostou domácnosti a proto jako takový může žádati, by žalovaná jeho nemovitosti i domácnost opustila. Tímto opuštěním do- mácnosti nestane se Alžbětě R-ové újma, ježto, nebude-li žalobce plniti manželské povinnosti, může se dožadovati nápravy pořadem práva. Není proto Alžběta R-ová odkázána na příspěvky žalované a jest jen její věcí, zda se spokojí s výživou poskytovanou žalobcem. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud prvé stolice vyhověl žalobní prosbě hlavně s poukazem na ustanovení §§ 354 a 366 obč. zák., které opravňují žalobce jako vlastníka nemovitosti s podstatou a s užitky věci podle vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučiti. Určitý čin nebo výkon nemusí však ještě býti nedovoleným zásahem do práva vlastnického, děje-li se při výkonu práva, ať je to třeba právo cizí, jen když toto umožňuje vsáhnouti do vlastnictví i osobami třetími předpokládajíc, že se podstata statku nemění (čís. 6994 sb. n. s.). Jde tedy o to, zda má žalobcova žena právo vzíti k sobě svou matku k ošetřování, ježto jest nemocná. Ustanovení § 92 obč. zák. poslední věta praví sice, že manžel jest oprávněn činiti opatření ohledně domácího pořádku. Tomu však třeba rozuměti tak, že jest oprávněn nepřístojnosti nebo závady v domácnosti odstraniti, ale nevztahuje se jeho právo na to, by mohl zakázati své manželce vzíti si k sobě třetí osobu, třeba vlastní matku k ošetřování, když jest nemocná, což vzal odvolací soud za prokázáno. Podle údaje svědkyně Alžběty R-ové vzal soud odvolací dále za prokázáno, že žalovaná bydlí v její domácnosti odděleně od bytu žalobce. Již z toho vyplývá, že manželé R-ovi, nehledíc vůbec k tomu, že žalobce bydlí v Praze, fakticky pohromadě nejsou a že má manželka žalobcova místnosti oddělené a samostatné. Užívání těchto samostatných místností manželkou žalobcovou jest odůvodněno tím, že manželský svazek, jak soud procesní zjistil, dosud trvá a manžel jest povinen své ženě opatřiti místnosti k bydlení. Tím však, že se odstěhoval a fakticky se svou manželkou nebydlí, nabývá tato určité samostatnosti ve svém jednání, neboť ustanovení § 92 obč. zák. vzhledem ke svému doslovu předpokládá podle názoru odvolacího soudu sdílení společné domácnosti.Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobce potud, že zamítl žalobu jen pro tentokráte. Důvody:Soud odvolací neposoudil spor právně mylně, dav si otázku, zda nemocná manželka dovolatele má právo vzíti si k sobě ke svému ošetřování žalovanou svou matku, neboť žalovaná z toho dovozovala oprávněnost svého pobytu v nemovitosti dovolatelově a žalobě by bylo lze vyhověti, nechť se posuzuje s hlediska oprávnění žalobce jako vlastníka nemovitostí, z nichž žalovaná má býti vyklizena, nebo s hlediska jeho oprávnění jako manžela, říditi domácnost, jen tehdy, kdyby pobyt žalované v nemovitostech nebo v domácnosti žalobcově byl neoprávněný. Oprávnění vyvěrající z práva vlastnického a z práva manžela jako hlavy rodiny nalézají svou mez v oprávnění jiných osob, ať plynou z jejich práv vlastních nebo z práv osob třetích, jak správně uvedl odvolací soud poukazem k rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu čís. 6994 sb. n. s. Odvolací soud neposoudil spor právně mylně ani, uznav, že se žalovaná nezdržuje v nemovitostech dovolá tělových neoprávněně. Vycházeti jest ze zjištění nižších soudů, že dovolatelova manželka a dcera žalované Alžběta R-ová jest nemocná, potřebuje ošetření osoby třetí, a z okolnosti další, soudy nižšími sice výslovně nezjištěné, z níž však oba soudy zřejmě vycházejí, že manželka dovolatelova má žalovanou u sebe ke svému ošetřování. Vývody svými, že nemoc jeho manželky nevyžaduje zvláštní ošetřovatelky, dovolatel brojí jen proti zjištěním nižších soudů, což však musí zůstati nepovšimnuto, poněvadž to nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 503 c. ř. s. výčetmo. Přiznati pak jest manželce dovolatelově oprávnění postarati se o potřebnou ošetřovatelku, když tak neučinil žalobce sám, jak jest jeho povinností podle § 91 obč. zák. Žalovaná, zdržujíc se u své dcery s její vůlí a k jejímu potřebnému ošetření, není tam neoprávněně, a to tak dlouho, dokud jí k ošetření dcery bude potřebí. Dovolatel však jest oprávněn sám se postarati o potřebné ošetření své manželky a sám určiti vhodnou osobu a nemůže mu žalovaná jako ošetřovatelka proti vůli jeho býti vnucena, neboť jemu náleží právo vésti domácnost (§ 91 obč. zák.). Za část jeho domácnosti jest považovati i byt jeho manželky, třebaže je od ostatních místností dovolatelových oddělen. Co do pojmu domácnosti odkazuje se na správné vývody soudu procesního v důvodech jeho rozsudku. Tím, že dovolatel zrušil jen fakticky soužití se svou manželkou, aniž s ní jest rozveden a aniž jí bylo povoleno oddělené bydliště, nepřestala domácnost dříve oběma manželi společně sdílená býti domácností dovolatelovou, když na ni vede náklad a v ní in natura plní svou zákonnou vyživovací povinnost a když jeho manželka zvláště i bytu užívá jen z důvodu této dovolatelovy povinnosti. Opatří-li dovolatel své manželce sám potřebné ošetření, pomine důvod, ze kterého žalovaná jest oprávněna zdržovati se u své dcery. Proto žalobu bylo zamítnouti jen pro tentokráte a soud odvolací pochybil, zamítnuv žalobu vůbec.