Čís. 12144.

Udělil-li klient v plné moci advokátu právo, ustanoviti si zmocněnce se stejnou plnou mocí, jest ten, na něhož advokát přenesl plnou moc a klienta o tom uvědomil, oprávněn domáhati se na klientu zapravení odměny za zastupování.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1932, Rv I 924/31.)
Žalobě substituta proti klientovi o zaplacení palmare procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Pokud odvolání předem teoreticky rozebírá otázku, zda substitut advokáta substituenta substitucí vstupuje ve přímý poměr se stranou svého substituenta a zda mu z toho proti procesní straně vzchází přímý nárok na odměnu za práci a na náhradu výloh, a pokud dovozuje, že tomu tak není a že substituovanému advokátu přísluší nárok ten jen naproti substituentovi, má pravdu. Zmocněncem a tedy přímým smluvním zmocněncem je podle § 1002 a násl. obč. zák. a § 31 c. ř. s. jen substitut, jenž je také jediné zavázaným svému mandantu, ovšem podlé poměrů a okolností případu (§ 1010 obč. zák.) buď úplně, když substituoval bez potřeby, nebo jen ručí za výběr, když mu byla substituce dovolena nebo byl k ní donucen nouzí. Z tohoto závazku a z povinnosti k případné náhradě škody však vyplývá také přímost zmocnitelského poměru jen mezi stranou a zmocněncem, nikoliv i mezi stranou a substitutem, jenž tedy při pravidelném stavu věcí může se držeti jen substituenta jako svého smluvníka (arg. také § 1022 obč. zák. a § 160 prvý odstavec, jakož i opakem § 35 prvý odstavec c. ř. s., podle nichž se poměr zmocnitelský, a to původní, základní poměr zástupčí, neruší smrtí strany, nýbrž smrtí zmocněnce). Ale v souzeném případě má se věc proto jinak, že se v žalobě dodatně tvrdí a na tom se i zakládá nárok žalobní, že žalovaná strana o zřízení substituce žalobcem byla substituentem Dr. K-em vyrozuměna o tom, že žalobce bude nárok za práce ve sporu a za výlohy požadovati přímo na žalované, a že žalovaná strana svůj závazek uznala. I když tu tedy nebylo výslovného postupu, stal se mlčky tím, že žalovaná strana svými orgány svou platební povinnost přímo žalobci proti zaň jednajícímu Dr. K-ovi uznala (§ 863 a 1396 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ve věci není dovolání opodstatněno. Bylo zjištěno, že žalovaná ve sporu Ck IIIa 544/25 udělila dr. Josefu K-ovi procesní plnou moc, v níž mu vyhradila právo ustanoviti si zmocněnce se stejnou plnou mocí, že dr. K. přenesl tuto plnou moc ve stejném rozsahu na žalobce a o tom žalovanou uvědomil. Za těchto okolností vznikl mezi stranami přímý mandátní poměr a důsledkem toho přímé žalobní právo jednoho proti druhému, jak bylo vyloženo v rozhodnutích čís. 482 a 4766 sb. nejv. soudu, k nimž se poukazuje. Tím je otázka aktivní legitimace žalobcovy rozhodnuta kladně a, protože výše zažalované pohledávky není sporná, je odsuzující výrok na místě. Má-li žalobce také ještě nárok proti dr. K-ovi, a došlo-li také ještě k uznání nároku žalobcova žalovaným společenstvem, je nerozhodné.

Citace:

Č. 12144. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 579-580.