Čís. 11822.Individuelní úmluva okresní nemocenské pojišťovny s jejím zaměstnancem o úpravě jeho služebních poměrů a požitků jest zásadně dovolena, třebas se odchyluje ve prospěch zaměstnavatelky od kolektivní smlouvy.(Rozh. ze dne 1. července 1932, Rv II 845/30.)Dne 15. listopadu 1922 vstoupil žalobce do služeb žalované okresní nemocenské pojišťovny, jež s ním ujednala dne 21. března 1926 dohodu, podle níž byl žalobce zařazen do skupiny III/2, a bylo ohledně rodinného přídavku výslovně ujednáno, že se žalobci přiznává jen přídavek jako zaměstnancům svobodným, ač byl žalobce ženat. Na základě výměru platu podle této dohody bylo žalobci napotom vyměřeno i výslužné. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované okresní nemocenské pojišťovně zvýšení výslužného vzhledem ke kolektivní smlouvě. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic.Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech:Ve své podstatné části napadá dovolání právní názor odvolacího soudu, jenž vyslovil, že kolektivní smlouvy podle stavu dosavadního zákonodárství nejsou právními předpisy rázu velícího, od nichž jakákoli změna neb úchylka by byla nepřípustná a neplatná. Než důvody napadeného rozsudku k této otázce jsou správné a souhlasí úplně s judikaturou nejvyššího soudu, zejména s jeho plenárním rozhodnutím ze dne 24. listopadu 1925 čís. pres. 544/25 (ve sb. n. s. 5479), vrcholícím v právní větě, že, pokud není pro ten který případ v zákoně jinak ustanoveno, jest stranám, jsoucím členy organisací, uzavřevších kolektivní smlouvu, volno, by ujednaly služební smlouvu odchylnou od smlouvy kolektivní, ať ve prospěch zaměstnance nebo zaměstnavatele, a doličujícím, že se taková smlouva individuální ujednaná mimo rámec kolektivní smlouvy nepříčí ani dobrým mravům a že její platnosti nemůže býti na úkor ani její výslovný zákaz v kolektivní smlouvě. Těmito zásadami jsou vyvráceny dovolací vývody o nepřípustnosti zvláštní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou nemocenskou pojišťovnou a stačí dovolatele odkázati ještě k podrobným důvodům dotčeného plenárního rozhodnutí, které se hodí i na žalobcův služební poměr, upravený zvláštní dohodou ze dne 21. března 1926, o níž bylo prvým soudem zjištěno, že žalobce byl s požitky a s právy v ní upravenými spokojen a že proti ní nevznesl námitky. Dovolává-li se žalobce ve svůj prospěch rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 24. června 1924, Rv I 562/24, jest k tomu podotknouti, že právě toto rozhodnutí, a odporující mu pozdější rozhodnutí ze dne 6. března 1925 Rv II 892/25, byly podnětem k řešení této právní otázky plenárním rozhodnutím sb. n. s. 5479. Byla-li tedy individuelní úmluva žalované se žalobcem o úpravě jeho služebních poměrů a požitků zásadně dovolené i ve prospěch zaměstnavatelky a došlo-li podle zjištění nižších soudů mezi stranami k dohodě, podle níž byl žalobce jako provisorní manipulační úředník bez zřetele na dřívější služební dobu zařazen do skupiny III/2 s platem 1031 Kč a bylo-li — jak nižší soudy zjistily — ohledně rodinného přídavku výslovně ujednáno (nikoli omylem, jak žaloba dovozovala), — že se žalobci přiznává jen přídavek jako »zaměstnancům svobodným« — ač byl již ženat —, stala se tato úprava požitků a nároků žalobcových srovnalou vůlí stran pro obě strany závaznou, i když byla v rozporu s předpisy kolektivní smlouvy, které se žalobce dovolává. Mylný jest názor v dovolání hájený, že prý ustanovení kolektivní smlouvy byla pro obě strany povahy donucovací (velící) a že v ní byla též nezadatelná práva žalobcova. Naopak ze skutkových zjištění nižších soudů plyne závěr, že služební požitky i jiné nároky žalobcovy nebyly ani při vstupu jeho do služeb žalované nemocenské pojišťovny dne 15. listopadu 1922, ani ujednáním ze dne 21. března 1926 upraveny jen podle kolektivní smlouvy, nýbrž podstatně odchylně od ní. Pokud tedy jeho požitky, nároky a práva byly stanoveny individuelní úmluvou, jest tato pro jejich, výklad a rozsah rozhodná a nemůže se žalobce dovolávati jinakých ustanovení kolektivní smlouvy. Pro souzenou věc jest závažné, že podle listin ve sporu žalobcem předložených byl žalobce při vstupu do služeb žalované pojišťovny dne 15. listopadu 1922 již stár přes 61 roků (jsa narozen 24. května 1861) a že mu nebyl přiznán pevný služební plat jako zaměstnanci trvale ustanovenému, nýbrž jen denní mzda 40 Kč a že k trvalé úpravě jeho služebního poměru došlo teprve dne 21. března 1926, kdy byl sice podřaděn předpisům kolektivní smlouvy, avšak zase jen s úchylkami zvláště ujednanými, zejména ve příčině zařádění jako provisorní manipulační úředník do platové skupiny III/2 s platem 1031 Kč a s účinností od 1. listopadu 1925, při čemž mu byla započtena jen dvě služební léta a výslovně stanoveno, že. má nárok jen na t. zv. přídavek »svobodných« — nikoli zaměstnanců ženatých. Skutkový předpoklad žaloby, že žalobci příslušely již od 21. března 1926 požitky »ženatého«, byl vyvrácen zjištěným zvláštním ujednáním, jímž mu byl přiznán jen přídavek svobodných.