Čís. 11931. Opomenutí procesního zmocněnce jest opomenutím strany. Není neodvratnou a nepředvídanou překážkou (§ 146 c. ř. s.), jež zabránila včasnému podání odvolání, označil-li si právní zástupce strany nesprávně poslední den k odvolání.(Rozh. ze dne 24. září 1932, R II 305/32.) Vrchní soud v Praze (ve sporu, v němž byl soudem prvé stolice) nevyhověl žalobcovu návrhu, by byl obnoven předešlý stav pro zmeškání odvolací lhůty. Důvody: Žalobce zameškal odvolací lhůtu proti rozsudku tohoto soudu ze dne 23. dubna 1932, která končila dne 16. května 1932 a bylo proto jeho odvolání z toho důvodu odmítnuto usnesením ze dne 20. května 1932, které bylo žalobci doručeno dne 24. května 1932. Podáním daným na poštu dne 7. června 1932, tedy včas (§ 148 druhý odstavec c. ř. s.) navrhl žalobce navrácení k předešlému stavu vzhledem na toto zmeškání odvolací lhůty a odůvodňuje to tím, že si jeho zástupce buď následkem skutkového neb právního omylu nebo přepsání označil jako poslední den lhůty 17. květen 1932 a tak že se stalo, že teprve tohoto dne odvolání podal. Žalující strana podle toho, co uvedla, neuplatňuje určitým tvrzením, jak se to stalo, že si zástupce žalobcův vyznačil v kalendáři jako poslední den odvolací lhůty 17. květen 1932, totiž, zda stalo se tak omylem právním neb skutkovým nebo přepsáním, a jak k omylu došlo. Pak ovšem ani soud nemůže posouditi, zda jest onen omyl uznati za událost nepředvídanou nebo neodvratnou, která mu zabránila odvolání včas podati. Zejména omyl právní nemůže býti považován za neodvratnou překážku po rozumu § 146 prvý odstavec c. ř. s. tím méně za překážku nepředvídanou. Také nemůže žalobce tento omyl uplatňovati z důvodu, že se přihodil jeho zástupci, ježto tento jest zmocněncem a jeho jednání platí za jednání strany samé (§§ 1002 a násl. obč. zák., § 31 c. ř. s.). Kdyby měl býti tento názor žalobcův správný, mohlo by každé opominutí procesního zástupce býti důvodem navrácení v předešlý stav. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody: Správný je názor prvého soudu, že opomenutí procesního zmocněnce je opomenutím strany, neboť podle § 34 c. ř. s. mají nejen procesní úkony procesního zmocněnce podle § 31 čís. 1 c. s. ř., nýbrž i opomenutí procesních úkonů týž účinek, jako by je strana sama byla předsevzala neb opomenula. Neboť nelze přiznati straně účinek ten jen, je-li k jejímu prospěchu, nýbrž i tehdy, je-li k jejímu neprospěchu. To vyžaduje zásada spravedlnosti, která plyne již ze všeobecných předpisů o zmocněnci (§ 1017 obč. zák.). Ze stěžovatelova přednesu nelze však ani souditi, že překážka, proč odvolání bylo podáno opozděně, je neodvratnou nebo nepředvídanou událostí, která zabránila včasnému podání odvolání podle § 146 prvý odstavec c. ř. s. Stěžovatel uvedl, že se tak stalo přepsáním nebo skutkovým nebo právním omylem. Byť by to byla událost neodvratná nebo nepředvídaná, nezabraňovala včasnému podání odvolání, neboť stěžovatelův zmocněnec mohl při řádném dozoru podati odvolání dříve, než poslední den nesprávně zapsané lhůty, třebaže je zvykem podávati opravné prostředky až posledního dne. Že to bylo nemožné, stěžovatel v řízení před procesním soudem prvé stolice ani netvrdil a není proto prokázáno, že následky nesprávného zápisu konce lhůty nemohl odvrátiti.