Čís. 11952.Žalobě o vyúčtování zisku k vůli výpočtu smluvního nároku na podíl na zisku (na tantiemu) ve smyslu § 14 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., nelze vyhověti, je-li nárok na tantiemu již promlčen (§ 1486 čís. 5 obč. zák.).(Rozh. ze dne 6. října 1932, Rv I 836/31.)Žalobce byl ředitelem továrny žalované firmy. Žalobou, zadanou na soudě dne 28. července 1929, domáhal se žalobce na žalované, by byla uznána povinnou zaplatiti žalobci tantiemu za rok 1924 a udati mu počet všech exportních obchodů uzavřených v roce 1924. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu jen potud, pokud byla zamítnuta žalobní žádost, by žalovaná strana byla uznána povinnou udati počet všech exportních obchodů uzavřených v roce 1924. Dovolání, opřené jen o dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. není oprávněno. Jde o žalobcův nárok na vyúčtování zisku za účelem výpočtu jeho smluvního nároku na podíl na zisku (na tantiemu) ve smyslu § 14 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Odvolací soud — stejně jako prvý soud — zamítl žalobní žádost o vyúčtování z důvodu, že nárok na vyúčtování jest promlčen podle § 1486 čís. 5 obč. zák. Dovolatel naproti tomu dovozuje, že se ustanovení § 1486 čís. 5 obč. zák. vztahuje jen na pohledávky zaměstnanců, pokud se týče platů a náhrady výloh ze služebních smluv, nikoliv též na nárok na vyúčtování podle § 14 zákona o obchodních pomocnících, kterýžto nárok nelze považovati za pohledávku. V tom jest sice dovolateli přisvědčiti, ale přes to nelze dovolání přiznati úspěch, neboť zamítnutí uvedeného žalobního nároku bylo vysloveno právem, jak vyplyne z těchto úvah: Vyúčtování podle § 14 zákona o obchodních pomocnících jest — jakž plyne nepochybně již z doslovu tohoto zákonného ustanovení — jen pomůckou, kterou má býti zjednán základ pro příští uplatnění zaměstnancova nároku na výplatu ujednaného podílu na zisku. Žalobce též uvedl již v žalobě, že se domáhá vyúčtování exportních obchodů za rok 1924 proto, by mohl zjistiti výši svého nároku na smluvenou 1% tantiemu. Nižší soudy dovodily správně, že žalobcův nárok na 1% tantiemu z obchodů uzavřených v roce 1924 by byl podle § 1486 čís. 5 obč. zák. již promlčen, ježto uplynula tříletá doba promlčecí. Zanikl-li však promlčením nárok na výplatu podílu na zisku, pozbyl tím podkladu i nárok na vyúčtování zisku, neboť jeho uplatňování neslouží již skutečné potřebě, nesleduje se jím samostatný rozumný účel a jde tudíž jen o zbytečné vedení bezúčelného sporu, k čemuž soud nemůže podati pomocnou ruku. Z toho plyne důsledek, že promlčením žalobcova nároku na výplatu podílu na zisku pozbylo hospodářského významu i jeho právo na vyúčtování, které by mu jinak příslušelo podle § 14 zákona o obchodních pomocnících.