Čís. 12063.
Dáti soudní výpověď nájemníku porušujícímu nájemní smlouvu náleží zpravidla k řádným úkonům, jimiž má býti zabezpečeno provedeni vnucené správy domu.
Předpis § 1052 obč. zák. platí pro všecky vzájemné smlouvy úplatné, i pro dohodu v nájemní smlouvě, že nájemce musí nechati platiti proti sobě určité okolnosti jako výpovědní důvody, že však pronajímatel jest, použije-li tohoto výpovědního práva, povinen vrátiti nájemci nevyčerpaný zbytek předem zaplacené činže.
I okolnosti soudu známé (zahájení konkursního řízení), o něž strana své nároky neb obrany opírá, musí býti ve sporu tvrzeny a není přípustné bez přednesu stran je učiniti podkladem rozhodnutí. Zahájení konkursního řízení na jmění povinného nemá vliv na postavení vnuceného správce.
Vnucený správce, vstupuje podle § 111 ex. ř. do nájemní smlouvy, vstupuje do ní jako do ní jako ve všech bodech, přejímaje z ní nejen veškerá práva, nýbrž i všechny povinnosti. Dal-li na základě této smlouvy výpověď a vystupuje jako samostatná procesní strana, musí proti sobě dáti platiti všechny námitky, jež by mohly býti z oné smlouvy uplatňovány proti pronajímateli, i námitku, že vypovídající musí býti pohotov vrátiti vypovídanému nevyčerpaný zbytek předem zaplacené činže. Jde tu o výdaj, spojený s vnucenou správou a s úkonem vnuceného správce vypovídajícího nájemníka z bytu a vnucený správce má možnost si opatřiti náhradu za tento výdaj (§ 120 čís. 4 ex. ř. a čl. 26, 73, 74 návodu pro vnucené správce).
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1932, Rv I 1779/32.)
Žalobce, vnucený správce domu pronajimatelky Růženy H-ové, dal žalovanému výpověď z nájmu. Žalovaný namitl najmě nedostatek žalobcovy aktivni legitimace k žalobě a mimo to uplatňoval, že žalobce, po případě vlastnice domu, musili by podle nájemní smlouvy vrátiti nevyčerpanou část předem zaplaceného nájemného, kterou žalovanému nenabídli. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti, odvolací soud prohlásil výpověď za bezúčinnou. Důvody: Bezpodstatnou jest výtka odvolatele, že se žalobci jako vnucenému správci nedostává potřebného oprávněni k výpovědi, a že nemůže tak učiniti vlastním jménem, nýbrž jen jako zástupce, pokud se týče že by k výpovědi potřeboval zvláštního zmocněni soudu podle § 112 ex. ř. Oprávnění vnuceného správce k výpovědi a k vedeni sporu vyplývá z ustanovení § 109 ex. ř. a jest výronem jeho působnosti a vlastnosti jako vnuceného správce. A ježto jde při výpovědi o opatření, které náleži k obyčejnému hospodaření, není ani potřeb zmocnění podle § 112 ex. ř. Ano je soudu notoricky známo, že žalobce jest vnuceným správcem domu, jde o skutečnost, která podle ustanovení § 269 c. ř. s. nepotřebuje důkazu a nebylo proto třeba ani důkaz o tom nabízeti nebo prováděti. Výtka kusosti a neúplnosti řizení v tom směru jest tedy bezpodstatná. Důvodnou však shledává odvolací soud výtku, že prvý soud nesprávně posoudil věc po stránce právní, pokud jde o smluvní ustanovení o vrácení přeplatku. Smluvní ustanovení v tom směru zní: »V případě hrubého porušení domovního řádu nebo nesplnění závazků touto smlouvou převzatých má majitelka domu právo, dáti obvyklou čtvrtletní výpověď a vrátiti v tomto případě nájemci nevyčerpanou část eventuelně předem zapravené činže při vystěhování.« Soud odvolací jest toho názoru, že mezi právem k výpovědi a vrácením nevyčerpané činže při vystěhování jest nerozlučná souvislost, takže při výpovědi nebo za sporu měla žalující strana povinnost, by vyslovila alespoň ochotu k vrácení přeplatku při vystěhování. Ana toho neučinila, není podle ustanovení § 1052 ob. zák. obč. splněna podmínka, již pro případ předčasné výpovědi žalující strana na sebe převzala, a kterou podle nájemní smlouvy jest při výpovědi při vystěhování se splniti. Pokud jde o názor prvého soudu, že pohledávka na vrácení napřed zaplaceného nájemného jest nárokem konkursním, jímž vnucený správce nemůže disponovali, jest uvésti, že výpověď vnuceným správcem byla dáná bez ohledu na konkurs, a bylo tedý povinností vnuceného správce, který výpovědní důvod zakládá na smlouvě, by podle smlouvy projeyil ochotu ke smluvnímu plnění. Neodpovídá tedy za těchto okolností výpověď smlouvě, pokud sé týče povinnosti k vystěhování se.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opřenému o důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. nelze vyhověti. Výpověď z bytu podal žalobce jako vnucený správce domu z důvodu, že žalovaný nesplnil závazky smlouvou převzaté (neplativ činži včas), a že hrubě porušoval domácí řády, takže jest dán důvod k výpovědi podle odst. 2 nájemní smlouvy. Žalovaný, popřev, že tu jsou tvrzené výpovědní důvody, namítl též nedostatek žalobcovy aktivní, legitimace a mimo to výslovně uplatňoval, že žalobce, po případě vlastnice domu, by musili podle nájemní smlouvy vrátiti nevyčerpanou; část předem zaplaceného nájemného 10000 Kč, kterou žalovanému nenabídli. Jest se nejprve obírati s těmito dvěma námitkami. K výpovědi byl žalobce oprávněn, neboť jako vnucený správce může podle § 109 ex. ř. mocí svého úřadu vykonávati to, co mu podle zákona přísluší a k čemu jest oprávněn, a § 111 ex. ř. výslovně uvádí, že správce může vypověděti smlouvy nájemní a vznésti žaloby o vyklizení. Dáti soudní výpověď nájemníku porušujícímu nájemní smlouvu náleží v obyčejném případě k řádným úkonům, jimiž má býti zabezpečeno provedení vnucené správy. Nelze tvrditi, že žalobce nebyl oprávněn k výpovědi a k nájemnímu sporu, neboť nemohl předvídati, jakých obran použije žalovaný, a jak se spor rozvine. V souzeném případě žalovaný požadoval zabezpečení svého nároku na vrácení nevyčerpané části předem zaplacené činže. Tím uplatnil nárok podle § 1052 obč. zák. a jest jeho oprávněnost zkoumati. V té příčině posoudil odvolací soud věc rovněž správně po právní stránce. Že předpis § 1052 obč. zák. platí pro všecky vzájemné smlouvy úplatné, uznává se povšechně v nauce i v praxi (srov. rozhod, sb. n. s. 9861), Platí tudíž i o dohodě, k níž došlo podle odst. 2. nájemní smlouvy. Najímatel převzal závazek, že určité okolnosti nechá platiti proti sobě jako výpovědní důvod, čímž doba trvání smlouvy pozbyla částečně své pevnosti, avšak toto předčasné vrácení najatého předmětu mělo býti doprovázeno na straně pronajímatelově závazkem ke vrácení nevyčerpaného zbytku činže. Dožaduje se tedy žalovaný právem, aby v případě zrušení nájemní smlouvy a jeho vystěhování byla druhá strana alespoň pohotová splniti svůj závazek k vrácení zbytku peněz. Žalobce však v první stolici uvedl jen, že ani vlastník domu není povinen něco vraceti, neboť prý je to ve smlouvě výslovně uvedeno. V dovolacím spisu odůvodňuje svůj odpor, proti povinnosti vrátiti nevyčerpanou část činže jednak poukazem na své postavení jako vnuceného správce, jednak na to, že o jmění majitelky domu býlo zahájeno řízení úpadkové, a že. nárok na vrácení předem zaplacené činže musí býti ohlášen v 3. třídě úpadcových věřitelů. V řízení před prvým soudem však nebylo nic předneseno o zahájení úpadkového řízení na jmění Růženy H-ové a o jeho vlivu na onu povinnost, ač i okolnosti soudu známé, o něž strana své nároky neb obrany opírá, musí býti ve sporu tvrzeny, a není přípustné bez přednesu stran je učiniti podkladem rozhodnutí (srov. rozh. sb. n s. čís. 2761, 5464). Jde tedy o nepřípustnou novotu, jež ostatně jest vzhledem k § 12 úpadkového řádu bezvýznamná, neboť zahájení úpadkového řízení nemá vliv na postavení vnuceného správce (srov. též rozhodnutí nejv. s. sb. čís. 3595). Jest tedy posuzovati věc jen se stanoviska vnucené správy. Žalobce jako vnucený správce vstoupil podle ustanovení § 111 ex. ř. do nájemní smlouvy se žalovaným. Do této smlouvy, kterou sám uvádí jako podklad práva k výpovědi a na niž se odvolává, vstupuje jako do celku ve všech bodech, přejímaje z ní nejen veškerá práva, nýbrž , i všechny povinnosti (srov. též návod pro vnucené správce čl. 36—39 a rozhodnutí n. s. sb. čís. 3451, 5173). Dal-li žalobce na základě této smlouvy výpověď a vystupuje-li jako samostatná procesní strana, musí proti sobě dáti platiti všechny námitky, jež by mohly býti z oné smlouvy uplatňovány proti pronajímatelovi (srov. rozh. sb. n. s. čís. 4190), tedy i námitku podle § 1052 obč. zák., a, byla-li námitka ta uznána oprávněnou, jest povinen splniti povinnosti tímto zákonným předpisem spolusmluvníku uložené. Nelze přisvědčiti tvrzení dovolání, že žalobce nemůže za majitelku domu nic platiti a tudíž ani tento závazek splniti. Závazek tento, jenž by se stal účinným výpovědí a dnem vystěhování, stal by se výdajem vnucené správy, jak bylo šíře odůvod není v rozhodnutí n. s. sb. čís. 9339. Běží tu o výdaje spojené s vnucenou správou a s úkonem vnuceného správce, který vypovídá nájemníka z bytu; vnucený správce má možnost náhradu za tyto výdaje si opatřiti (§ 120 čís. 4 ex. ř. a čl. 26, 73, ,74 návodu pro vnucené správce). Žalobce však na svém stanovisku setrvává a vzájemné plnění nejen nenabízí, nýbrž ještě v dovolání odpírá, pročež se nemůže s úspěchem dovolávati odst. 2. nájemní smlouvy (§ 1052 obč. zák.). Toto právní hledisko platí o obou výpovědních důvodech, neboť oba dva jsou uplatňovány jen ze smlouvy.