Čís. 11851.

Za mezipříčiny odpovídá, kdo způsobil, že k ním vůbec došlo, a odpovídá proto i za škodu z toho vzešlou.
(Rozh. ze dne 2. září 1932, Rv I 1005/31.)
Žalobce domáhal se na žalovaném zaplacení 3000 Kč, ježto prý žalovaný svým chováním přivodil, že se žalobci onen peníz ztratil. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Dovolání opřené o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., právem vytýká napadenému rozsudku, že mylně posoudil otázku příčinné souvislosti, pokud je otázkou právní. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvé stolice, tudíž zjištění, že peníze, žalobcem postrádané, dne 3. května 1929 ještě byly v prádelníku, že žalovaný téhož dne násilně vnikl do uzamčeného žalobcova bytu, že žalobcovy věci byly jím přemístěny do kuchyně a že žalobce den na to peníze v prádelníku již nenašel. V žalobcově bytu byla spolu se žalovaným jeho dcera. Přes tento zjištěný skutkový děj vyloučil odvolací soud příčinnou souvislost mezi rušebním a tedy bezprávným činem žalovaného a ztrátou peněz, v úvaze, že není vyloučeno, že peníze mohl odstranili někdo jiný, neb že byly vytroušeny a podobně. Tento právní názor jest zřejmě pochybený, neboť příčinnou souvislost bylo by lze vyloučiti jen, kdyby škoda byla nastala i bez rušebního činu žalovaného, což nebylo ani tvrzeno. Byly-li však peníze odstraněny někým jiným, než samým žalovaným, anebo byly-li snad vytroušeny neb jinak, třebas jen nahodile, pohozeny, nelze usuzovati, že by se tak bylo stalo, i kdyby žalovaný do bytu nebyl vnikl, neboť v tomto případu byla by se s ním do bytu nedostala ani jeho dcera, ani by nebylo došlo k přemístění žalobcových věcí a v důsledku toho k tomu, že peníze, o něž jde, při tom snad byly vytroušeny nebo jinak pohozeny. Jde o mezipříčiny, za které odpovídá žalovaný, jenž způsobil, že k nim vůbec došlo, a odpovídá proto i za škodu takto vzniklou. Domněnka § 1296 obč. zák. platí jen v pochybnostech, o něž tu nejde. Než odvolací soud neprávem vytýká dále prvému soudu, že přezírá ustanovení § 1311 obč. zák., podle něhož arci pouhá náhoda stíhá toho, v jehož jmění a osobě se udála, jenž však také stanoví, že ručí za veškerou újmu, která by se jinak nebyla stala, kdo dal k náhodě svým zaviněním příčinu. Podle toho jest žalovaný povinen, by žalobci nahradil škodu, způsobenou mu svémocným vniknutím do jeho uzamčeného bytu a svémocným přemístěním jeho věcí do kuchyně.

Citace:

č. 11851. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 111-112.