Čís. 12182.
Pochybení v otázce, zda by se příčilo dobrým mravům, kdyby byla povolena rozluka manželství podle § 17 rozl. zák., není nezákonností, nýbrž nesprávným právním posouzením, jež není důvodem k podáni dovolací stížnosti ve smyslu § 46 (2) zákona ze dne 19. června 1931, čís, 100 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1932, R I 989/32.)
Soud prvé stolice zamítl návrh manžela, by byla povolena rozluka manželství podle § 17 rozl. zák. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs stěžovatelův by mohl míti úspěch jen za předpokladu § 46 odst. (2) nesp. říz. Stěžovatel uplatňuje dva z nich: zřejmý rozpor se spisy a nezákonnost. Onen spatřuje v tom, že prý rekursní soud má za to, že by se příčilo dobrým mravům, kdyby tato rozluka byla povolena. Než toto mínění rekursního soudu není skutkovým předpokladem, nýbrž právním úsudkem a proto nezakládá rozpor se spisy. Zda úsudek ten jest správný, nelze přezkoumati. Pochybení v řešení této otázky nezakládá nezákonnost, jak mylně má za to stěžovatel, nýbrž jen nesprávné právní posouzení věcí, které však není důvodem k podání dovolací stížnosti ve smyslu § 46 odst. (2) zák. o nesp. řízení.