Čís. 11801.Tříletá promlčecí lhůta podle § 1489 obč. zák. počíná skutečnou znalostí škůdcovy osoby, kterážto znalost musí býti taková, by vystačila k podáni žaloby; nestačí možnost vědomosti.Při promlčení podle § 1489 obč. zák. nelze posuzovali každou jednotlivou měsíční a roční částku ucházejícího důchodu samostatně.(Rozh. ze dne 24. června 1932, Rv II 126/31.)Žalobce domáhal se na žalované obci jakožto majitelce plynárny a na zaměstnancích plynárny náhrady škody, ježto roku 1922 byl v plynárně usmrcen syn žalobcův. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to, že žalobní nárok jest vzhledem k § 1489 obč. zák. promlčen. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nebylo třeba zjišťovati, kdy byl žalobci doručen rozsudek odsuzující žalované B-a a Z-a, neboť ustanovení o promlčení žaloby o náhradu škody nečiní začátek promlčení lhůty závislým na doručení odsuzujícího rozsudku, nýbrž na době, kdy poškozený mohl zvěděti o osobě škůdce jakož i o výši škody. V souzeném případě měl žalobce příležitost zvěděti u soudu o osobách, jež smrt jeho syna zavinily a mu škodu způsobily. Opomenul-li to, je to jeho chyba. Pokud se týká škody musil žalobce její výši znáti v krátké době po synově smrti, neboť, je-li pravda, že mu syn posílal týdně 20 Kč na výživu a ročně 450 Kč na ošacení, pak zajisté ihned po synově smrti pozoroval, že mu tyto částky nedocházejí. Žalobce skutečně svou škodu shledává v tom, že smrtí synovou o ony částky přišel a i v žalobní prosbě domáhá se toho, by mu žalovaní částky ty platili od 1. března 1923. Nemůže se tedy žalobce odvolávati na to, že se o výši škody dověděl teprve, když se jeho výdělkové poměry zhoršily následkem jeho stáří. Poněvadž však žalobce, znaje škodu a jsa s to znáti i osoby, jež ho poškodily, přes to žalobu nepodal do tří let, nýbrž až teprve dne 10. července 1929, správně posoudil prý soud věc po stránce právní, zamítnuv žalobu jako promlčenou.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:Nelze sice schválili názor odvolacího soudu, že začátek promlčecí lhůty podle § 1489 obč. zák. jest závislý na době, kdy se poškozený může dověděli o osobách škůdců. Podle jasného doslovu citovaného zákonného ustanovení počíná tříletá promlčecí lhůta skutečnou znalostí škůdcovy osoby, kterážto znalost musí býti taková, by vystačila k podání žaloby. Možnost vědomosti se nerovná skutečné znalosti (srov. rozh. čís. 6860, 7102 a 9755 sb. n. s., k nimž se k vůli stručnosti poukazuje). Dovolatel nečiní však napadenému rozsudku v otázce znalosti osob škůdců výtky (§ 503 č. 4 a § 506 poslední odstavec c. ř. s.). Jeho vývody s hlediska nesprávného právního posouzení věci týkají se jeho vědomosti o výši škody. Nelze mu však dáti za pravdu. Žalobce tvrdil v žalobě, že mu syn pravidelně posílal 20 Kč týdně na výživu a 450 Kč ročně na ošacení, a odvolací soud správně z toho usoudil, že žalobce musil v krátké době po synově smrti bezpečně znáti výši škody, an tvrzené pravidelné týdenní částky nedostával. Měl tudíž žalobce potřebnou vědomost o škodě, spočívající v tom, že mu ušla výživa, k níž byl syn podle zákona povinen (§§ 154, 1327 obč. zák.), brzy pp jeho smrti. Pokud dovolatel poukazuje k tomu, že se jeho poměry zhoršily, že by byl jeho syn nucen, měsíční příspěvek 80 Kč zvýšiti, stačí na to odvětiti, že tvrzené zhoršení by bylo žalobce snad opravňovalo žádati zvýšení renty, na počátek běhu promlčecí lhůty podle § 1489 obč. zák. nemá však okolnost ta vlivu. V souzeném případě jde o žalobu o náhradu škody podle § 1327 obč. zák., jež se promlčuje podle § 1489 obč. zák. ve třech letech, a nelze proto, pokud jde o dobu promlčecí, posuzovali každou jednotlivou měsíční a roční částku samostatně, jak tvrdí dovolání.