Čís. 12102.

Vznesl-li žalovaný proti žalobnímu nároku námitku nedostatku aktivní legitimace i námitky ve věci samé, procesní soud prvé stolice pak žalobu zamítl, vyhověv námitce nedostatku aktivní legitimace, žalobce omezil odvolání jen na otázku aktivní legitimace a žalovaný v odvolacím sdělení zabýval se jen obsahem odvolání obmezeného na otázku aktivní legitimace, měl se odvolací soud, přiznav žalobci aktivní legitimaci, zabývati i námitkami žalovaného ve věci samé. Neučinil-li tak odvolací soud, jde o vadu řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1932, Rv I 833/31.)
Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady nákladu, jejž vynaložil na výživu manželky žalovaného, své to dcery. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl pro nedostatek oprávnění žalobce k žalobě. V odvolání vytýkal žalobce rozsudku prvého soudu jen nesprávné posouzení v otázce aktivního oprávnění ke sporu. Odvolací soud uznal podle žaloby, maje za to, že jest žalobce oprávněn k žalobě, a uvedl dále v důvodech: Poněvadž dohoda, namítaná žalovaným podle níž se prý žalobce vzdal nároku na náhradu jím poskytovaného výživného, souhlase, by dítě i po dosaženém šestém roku svého věku zůstalo u matky, žalobcovy dcery, pod podmínkou činěnou žalovaným, že se tak díti bude na žalobcovy útraty, nebyla soudem prvé stolice zjištěna a v tomto bodu rozsudek prvé stolice není napaden, takže je i pro odvolací soud podle § 498 c. ř. s. závazným, platí pro posouzení sporného případu předpisy zákonné.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu dovolacími důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. Vadnost řízení, zahrnující v sobě i nesprávné právní posouzení věci, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud, dospěv k právnímu názoru, odchylnému od názoru prvého soudu, nepřezkoumal námitku žalovaného, že se žalobcem ujednal, že se žalobce vzdává náhrady výživného. Pokud jde o tuto námitku, doličuje odvolací soud, že dohoda, kterou prý se žalobce vzdal nároku na náhradu jím poskytovaných alimentů, soudem první stolice zjištěna nebyla a že tím jest soud odvolací podle § 498 c. ř. s. vázán, poněvadž rozsudek v tomto bodu nebyl napaden. Než odvolací soud přehlíží, že prvý soud zamítl žalobu jen pro nedostatek žalobcovy aktivní legitimace, takže neměl příčiny, by se zabýval žalobním nárokem po stránce věcné a námitkami, které žalovaný proti žalobnímu nároku uplatňoval. Žalobce omezil i odvolání jen na otázku aktivní legitimace, vytýkaje prvému soudu nesprávné její řešení. Žalovaný nenapadal sice v odvolacím sdělení onu část rozsudku prvého soudu, v němž dovozuje, že není s to, by vzal za prokázáno, že se žalobce vzdal nároku na náhradu výživného, nýbrž zabýval se jen obsahem odvoláni omezeného na otázku aktivní legitimace. To nemůže žalovanému brániti, by nenapadal dovoláním rozsudek odvolacího soudu, pokud dovozuje, že jest vázán negativním zjištěním namítané dohody prvým soudem, neboť i odvolacímu soudu bylo především vyříditi odvolání a přezkoumati rozhodnutí prvého soudu jen v mezích odvolacího návrhu (§§ 462 prvý odstavec, 497 druhý odstavec c. ř. s. Přiznal-li však odvolací soud žalobci aktivní legitimaci, kterou mu prvý soud odepřel, nabyla tím nyní důležitosti žalovaným namítaná dohoda, která při řešení otázky aktivní legitimace byla bezvýznamná, a měl odvolací soud teprve nyní důvod, by se onou námitkou žalovaného zabýval, ji po skutkové stránce samostatně přezkoumal a hodnotil, a vyslovil se o tom, zda přejímá dotčené zjištění prvého soudu bez provedení dalších důkazů, po případě, by provedl jejich opakování nebo doplnění (§ 488 c. ř. s.). Ježto odvolací soud tak neučinil, vycházeje z mylného právního předpokladu, že mu to nedovoluje předpis § 498 c. ř. s., zůstalo odvolací řízení vadně a ukázalo se v tomto směru dovolání opřené o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. opodstatněným. Dovo- lací soud, který není oprávněn přezkoumávati skutková zjištění, nemohl tuto vadu řízení sám napraviti a proto dovolání vyhověl a rozhodl, jak se stalo.

Citace:

Č. 12102. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 511-513.