Čís. 11912.

Do usnesení vrchního soudu, jímž byla z důvodů vhodnosti (§ 31 j. n.) povolena delegace okresního soudu pozůstalostního i pro sepsání inventáře a odhadu nemovitostí, stižených svěřenskou substituci a ležících v obvodu jiného okresního soudu — není oprávněn k rekursu notář v sídle tohoto okresního soudu.
(Rozh. ze dne 22. září 1932, R II 380/32.)
Vrchní soud povolil k návrhu dvou bratří a sestry zůstavitele z důvodů vhodnosti (§ 31 j. n.) delegaci okresního soudu pozůstalostního (§ 105 j. n. v doslovu čl. II. čís. 4 zák. čís. 130/1930 Sb. z. a n.) také pro sepsání inventáře a odhadu nemovitostí, stižených svěřenskou substitucí a ležících v obvodu jiného okresního soudu (§ 117 j. n. v doslovu § 58 (1); zák. čís. 100/1931 Sb. z. a n.). Rekurs notáře v sídle okresního soudu rei sitae Nejvyšší soud odmítl.
Důvody:
Netřeba se obírati otázkou, zda byl rekurs podán včas (§ 36 zák. o nesp. ř.), neboť stěžovatel není vůbec k tomuto rekursu oprávněn, takže rekurs musil býti odmítnut již z tohoto důvodu. Oprávnění k rekursu jest upraveno v § 37 zák. o nesp. ř. Z důvodů tam uvedených může přijíti v úvahu jen první věta, kde se praví, že k rekursu jest oprávněn účastník, který se pokládá za zkrácena usnesením. Kdo jest účastníkem (jenž by také musil býti slyšen pod následky zmatečnosti (§ 41/2 g) zák. o nesp. ř.), ustanovuje § 6 zák. o nesp. ř., který uvádí, že účastníkem je, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, nebo kdo uplatňuje právní zájem, by soud učinil nějaké rozhodnutí, jest tedy zkoumati, zda stěžovatel jest takovou osobou. Na tuto otázku jest dáti — jak již řečeno — odpověď zápornou. Pojem účastníka vyžaduje hmotněprávní poměr určité osoby ku předmětu řízení, jehož výsledkem mohou býti její práva dotčena, a to přímo dotčena (srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu). Notář nemá soukromoprávní nárok, by mu byly svěřeny úkony projednání pozůstalosti, jako soudnímu komisaři (srov. také rozhodnutí čís. 3881 a 4988 sb. n. s.), nemá právní zájem na projednávané věci a není jako takový účastníkem projednávání pozůstalosti. Jest tedy stěžovatel na omylu, tvrdě v rekursu, že jest účastníkem, že měl býti slyšen a na souhlas s delegací tázán a že je proto řízení zmatečným. Odkazuje-li stěžovatel na předpisy §§ 93 a 94 nesp. říz., tvrdě, že inventuru a odhad smí provésti jen výlučně příslušný soud, v jehož obvodu nemovitosti leží, a to buď sám, nebo příslušným notářem, a že byly tyto předpisy delegací překročeny, jest mu odvětiti, že notář, jako takový, není zákonem k tomu povolán, by bděl nad zachováváním zákonů při pozůstalostech, jichž projednání nebylo mu svěřeno (srov. také rozhodnutí čís. 2211 sb. n. s.).

Citace:

č. 11912. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 198-199.