Čís. 11935.

Otázku, zda zůstavitelovo poslední pořízení jest závětí, či dovětkem, lze rozřešiti v řízení nesporném.
Jde o dovětek, nikoliv o závěť, neurčil-li zůstavitel nikomu ani celou pozůstalost, ani určitou poměrnou její část, nýbrž pořídil-li v pravdě jen o jednotlivých věcech, které nevyčerpávají celé pozůstalé jmění.
(Rozh. ze dne 29. září 1932, R I 738/32.)
Pozůstalostní soud se usnesl, že poslední pořízení Josefa S-a jest jako závěť vzíti za základ projednání pozůstalosti. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že poslední pořízení Josefa S-a jest vzíti za základ projednání pozůstalosti jako dovětek.
Důvody:
Dovolací rekurs napadá usnesení rekursního soudu pro zmatečnost a pro nezákonnost (§ 46 odstavec druhý zákona čís. 100/1931 sb. z. a n.). Důvod zmatečnosti § 41 d), který uplatňuje dovolací rekurs proto, že mělo býti podle zákona rozhodnuto řízením sporným, není opodstatněn. Podle § 25 zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. může se zjištění práva nebo právního poměru, na němž závisí rozhodnutí nesporného soudce, státi v nesporném řízení, i když toto právo nebo tento právní poměr jsou mezi účastníky sporné, ovšem jen s účinky pro toto řízení. Závisí-li však rozhodnutí o předurčující otázce na zjištění sporné skutečnosti, může
64* soud na návrh nebo z úřadu účastníky odkázati na řízení sporné. V projednávaném případě jde jen o rozřešení otázky, zda jest zůstavitelovo poslední pořízení ze dne 30. ledna 1928 pokládati podle § 553 obč. zák. za závěť, či za dovětek. Při řešení této otázky vystačí se úplně s prostředky, jež dává nesporné řízení, neboť jde jen o výklad písemného posledního pořízení, jehož obsah jest nesporný, a není tu sporných skutkových okolností, jež by bylo zapotřebí zjišťovati provedením formálního průvodního řízení podle předpisů civilního řádu soudního. Nelze tedy dovolacímu rekursu přisvědčiti, pokud v oněch směrech vytýká napadenému usnesení zmatečnost.
Nelze však dovolacímu rekursu upříti oprávnění, pokud napadá usnesení rekursního soudu pro nezákonnost, spočívající v tom, že rekursní soud porušil a nesprávně vyložil předpisy občanského zákoníka o tom, kdy jest poslední pořízení pokládati za závěť a kdy za dovětek. Zůstavitel v písemné poslední vůli ze dne 30. ledna 1928 nikomu nezůstavil ani celou pozůstalost, ani určitou poměrnou část pozůstalosti, nýbrž pořídil vpravdě jen o jednotlivých věcech, které nevyčerpávají celé pozůstalé jmění. Podle §§ 532, 535, 553 obč. zák. jest toto poslední pořízení pouhým dovětkem, nikoli závětí. Tomu není na závadu doslov odstavce V. posledního pořízení, v němž se praví: »Die für die österreichische Kriegsanleihe eingetauschten Ersatzschuldscheine... sowie alle anderen etwa noch vorhandenen, nicht vermachten beweglichen Sachen testiere ich meinem Grossneffen V...«. Okolnost, že zůstavitel užil jednou výrazu »vermachen« a pak zase výrazu »testieren«, nerozhoduje, rozhoduje úmysl zůstavitele. Kdyby měl V. býti pokládán za dědice ze závěti, musil by ovšem převzíti i veškeré dluhy pozůstalosti (§ 531 obč. zák.). Že to bylo zůstavitelovým úmyslem a že chtěl zůstavitel se svým prasynovcem V-em nakládati hůře než s ostatními povolanými osobami, z posledního pořízení nijak nevysvítá. Poslední pořízení neobsahuje podle svého doslovu a obsahu výrok, jímž se V. ustanovuje dědicem, t. j. nástupcem do všech práv a závazků zůstavitelových, a není tudíž závětí, nýbrž, jak již řečeno, jen dovětkem.

Citace:

č. 11935. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 231-232.