Čís. 12048.
Zásady sporného řízení o věci rozsouzené platí i v řízení nesporném.
Byl-li návrh na povolení rozluky na podkladě právoplatného rozsudku, jímž bylo manželství rozvedeno (§ 17 rozl. zák.) právoplatně zamítnut, jest opětný návrh na povolení rozluky na podkladě téhož rozvodového rozsudku odmítnouti (§ 41 odst. (2) písm. e) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1932, R I 889/32.) Soud prvé stolice, povolil usnesením ze dne 18. března 1932 rozluku manželství podle § 17 rozl. zák. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl návrh na povolení rozluky.
Důvody:
Napadeným usnesením rozhodl soud o rekurentově návrhu, by byla podle § 17 zákona ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z. a n. vyslovena rozluka jeho manželství na podkladě pravoplatného rozsudku krajského soudu ze dne 9. července 1924, jímž bylo manželství to k žalobě jeho manželky rozvedeno. Týž návrh učinil však rekurent již svým podáním ze dne 3. července 1927 u krajského soudu v L. a byl pravoplatně zamítnut usnesením tohoto soudu ze dne 27. ledna 1928. Napadené usnesení i usnesení soudu prvé stolice jest zmatečným a bylo ke zmatečnosti přihlédnouti z úřadu (§ 41 odst. (2) písm. e) a odst. (4) a § 46 odst. (3) zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n.). Mínění rekurentovo, vyslovené již v návrhu, že v řízení nesporném neplatí zásady řízení sporného o věci rozsouzené, není správné. Vyplývá to jednak z ustanovení již citovaných, jednak z dalšího ustanovení § 33 téhož zákona čís. 100/1931 sb. z. a n., že rozhodnutí, jemuž nelze odporovati opravným prostředkem, má proti účastníkům účinek právní moci. (Viz i čís. 3730 sb. n. s.).