Čís. 12091.Účinek zrušení smíru (o výživném manželky) soudcovským výroku pro napotomní skutečnosti nepůsobí od doby, kdy ony skutečnosti vznikly, nýbrž teprve od doby, kdy se bylo příslušného soudního výroku domáháno. Originální snímek notářského spisu podle §§ 92 a násl. notářského řádu (ze dne 25. července 1871, čís. 75 ř. zák.), jest prvopisem veřejné listiny podle § 548 čís. 1 c. ř. s. Smlouva o úpravě majetkových poměrů manželů při jejich zamýšleném rozvodu jest přípustná. (Rozh. ze dne 11. listopadu 1932, Rv I 967/32.) Na základě snímku notářského spisu ze dne 15. října 1927, podlé jehož obsahu se žalovaný zavázal platiti žalobkyni, své bývalé manželce, počínajíc dnem, kdy mu bude doručen soudní nález povolující rozvod, bez ohledu na dočasné majetkové poměry 6000 Kč měsíčně, byly vydány proti žalovanému platební příkazy znějící na částky po 4000 Kč s přísl., ježto žalující strana tvrdila, že žalovaný měsíčně platil jen po 2000 Kč. Procesní soud prvé stolice ponechal platební příkazy v platnosti. Odvolací soud napadéný rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaný proti platebním příkazům uplatňuje námitkou nárok ná snížení výživného. Snížení výživného lze se však domáhati jen pro dobu budoucí, pro výživné v budoucnosti k placení dospívající. V souzeném případě jde však o výživné za dobu minulou a snížení tohoto již splatného výživného nelze se domáhati ani žalobou ani námitkou proti platebním příkazům. Právem proto nezjišťoval prvý soud nynější majetkové poměry žalovaného, ježto okolnost ta jest pro tento spor nerozhodná. Tím padá další výtka žalovaného, že prvým soudem nebylo přihlíženo k tomu, že požadavek žalující strany odporuje ustanovení § 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. — ježto snížení výživného v tomto sporu uplatňovati nelze. Jako důvod nesprávného právního posouzení žalovaný uplatňuje: a) že platební příkazy neměly být! vydány, ježto mohou býti vydány jen na základě prvopisu kvalifikovaných listin (§ 548 c. ř. s.), b) že žalovaný slíbil placení výživného po 6000 Kč měsíčně jen proto, že se chtěl zbaviti trapného stavu, v němž byl vinou poměrů v manželství a žalobkyni to bylo známo, prvý soud však dochází k úsudku, že žalovaný v tomto stavu nebyl a že tvrzení žalovaného mohlo by býti jen pohnutkou, která nemá vliv na platnost smlouvy; c) závazek z notářského spisu příčí se dobrým mravům, ježto byl podstoupen za tím účelem, by se žalovaný domohl rozvodu svého manželství i d) nesprávný jest názor prvého soudu, že se v tomto sporu nelze domáhati snížení výživného, a že je potřebí samostatné žaloby. Výtky tyto jsou vesměs neopodstatněny. Ad a) Platební příkazy byly vydány na základě snímku notářského spisu, nikoliv jen opisu, a snímky notářského spisu jest podle § 548 čís. 1 c. ř. s. a čl. 7 uv. zák. k c. ř. s. pokládati za listiny veřejné, a nejsou jen opisy notářského spisu. Ad b) Prvý soud zjistil, že se žalovanému nepodařilo prokázati, že v čase uzavření notářské smlouvy byl ve stavu, který by vylučoval jeho volnou vůli ve smyslu § 869 obč. zák. nebo činil smlouvu neplatnou podle § 879 čís. 4 obč. zák. z toho důvodu, že druhá strana využila jeho vzrušení neb jeho stavu k donucení. Toto zjištění prvého soudu žalovaný nenapadá a soud odvolací jest tudíž tímto zjištěním vázán. Další vývody odvolatele jsou tudíž v tomto směru bezpředmětné. Ad c) Podle znění notářského spisu zavázal se žalovaný pro případ, že manželství dobrovolně nebo rozsudkem bude rozvedeno nebo rozloučeno co do urovnání majetkových poměrů a výživy žalobkyně platiti jí na výživu měsíčně 6000 Kč. Žalovaný převzal závazek ten pro případ rozvodu nebo rozluky, a to jen k vůli urovnání vyživovací povinnosti. Při dobrovolném rozvodu jest nutno, by strany byly dohodnuty o majetkových poměrech a o výživném před povolením rozvodu. Podle toho notářskou smlouvou upravena byla jen zákonná výživovací povinnost žalovaného. Tím však závazek ten měl platiti i pro případ rozluky a nepříčil se nijak dobrým mravům. Co bylo pohnutkou pro rozvod pokud se týče pro rozluku jest pro platnost smlouvy nerozhodné (§ 901 obč. zák.). Ad d) Že nárok na snížení výživného nemůže býti uplatněn námitkami ve sporu o zaplacení již dospělých vyživovacích částek bylo již vyloženo shora. Ad e) Žalovaný jako smluvní strana nemůže se domáhali bezúčinnosti žalobního nároku podle odpůrčího zákona — právo to vyhrazeno jest jen osobám třetím (věřitelům), které jsou jednáním smluvních stran zkráceny. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:Dovolatel vytýká s hlediska § 503 čís. 2, 3, 4 c. ř. s., že nebylo zjišťováno zhoršení jeho finančního stavu, a že odvolací soud považoval tvrzené zhoršení majetkových poměrů žalovaného za nerozhodné, jsa toho názoru, že by snad mohlo odůvodnili žalobu o snížení výživného, že však nemá vlivu na částky výživného, jichž splatnost již nastala: V tom směru jest však odvolacímu soudu dáti za pravdu. Žaloba se neopírá o zákonný předpis § 91 obč. zák., nýbrž o smír mezi manželi při rozvodu. Jde tedy o smlouvu vížící obě strany, podle níž musí žalovaný tak dlouho plnili, dokud smlouva nebyla buď srovnalou vůlí stran nebo soudcovským výrokem zrušena (srov. na př. rozhod. sb. n. s. 6695). Účinek zrušení smíru soudcovským výrokem pro napotomní skutečnosti nepůsobí však od doby, kdy ony skutečnosti vznikly, nýbrž teprve od doby, kdy se bylo příslušného soudního výroku domáháno. Tato zásada jest zevrubněji odůvodněna v rozhodnutí nejv. soudu sb. n. s. čís. 7098, na něž se pro stručnost poukazuje. Z toho vyplývá, že námitka napotomního zhoršení finančních poměrů žalovaného, nevztahujíc se na dobu minulou, nemůže přivodili zamítnutí žaloby, domáhající se splatných částek výživného. Účinek její by se mohl projeviti nejvýše jen ohledně těch částek výživného, jichž se žaloba nedomáhá. Jelikož tudíž zhoršení finančního stavu žalovaného nemůže přijití v úvahu při řešení tohoto sporu, netřeba se ani zabývati s otázkou, zda doslov smíru, tvořícího podklad žaloby, má vzhledem k zákonným předpisům (§ 91 obč. zák., § 19 zák. rozlukového) význam pro posouzení otázky, zda lze vůbec výživné snížili, a zda se snížení lze domoci nejen zvláštní žalobou, nýbrž i námitkou ve sporu druhou stranou zahájeném. Tyto otázky jsou pro souzený spor bezvýznamné, a netřeba se proto zabývali ani s obšírnými vývody dovolání o nepředvídaném podstatném zmenšení majetku žalovaného, o nemožnosti platiti tak značné výživné bez zkrácení jeho nynější rodiny, ani o možnosti žalobkyně, by si sama něco přivydělala. Námitka, že platební příkaz neměl býti vydán na základě snímku notářského spisu, není odůvodněna. Podle výslovného ustanovení § 2 zákona ze dne 25. července 1871 čís. 75 ř. zák. jsou veřejnými listiny i vyhotovení notářských listin podle tohoto zákona stranám vydaná. K nim patří snímek notářského spisu podle §§ 92 a násl. cit. zák., jenž jest podroben zvláštním zárukám a jest odlišný od pouhého opisu (§ 95 cit. zák.), pročež prvopis snímku notářského spisu jest považovali za prvopis veřejné listiny podle § 548 prvý odstavec c. ř. s. Námitka neplatnosti smlouvy z důvodu § 879 čís. 4 obč. zák., poněvadž prý byl žalovaný při uzavírání smlouvy ve stavu vylučujícím jeho svobodnou vůli, byla případně vyvrácena již odvolacím soudem. Snaha po umožnění rozvodu, pokud se týče rozluky jest za tohoto stavu věcí jen pohnutkou, která podle § 901 obč. zák. nemá vliv na platnost smím. Není ani podkladu pro názor, že by se smír příčil dobrým mravům, neboť při zamýšleném rozchodu manželů jest smlouva o úpravě majetkových poměrů, po případě o výživném manželky přípustná, ba při dobrovolném rozvodu dokonce nutná.