Čís. 11890.

Stala-li se za projednání pozůstalosti mezi dědici spornou otázka vpočtení, není úkolem pozůstalostního soudu řešiti otázku, co a kterému svéprávnému dědici se má vpočítati do jeho dědického podílu, nýbrž jest věcí dědiců, by si sporné vpočítání provedli žalobou.
Tvrdila-li většina dědiců při sepisování inventáře, že věci (vkladní knížky) patří do pozůstalosti, musely býti do inventáře pojaty a jest ponecháno dědicům, kteří si činí nárok na věci, by spornou otázku vlastnických poměrů vyřešili sporem.
(Rozh. ze dne 15. září 1932, R II 273/32.)
Pozůstalostní soud skončil pozůstalostní řízení a odevzdal pozůstalost. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Pozůstalostní soud nemá povinnost, by za všech okolností prováděl před odevzdáním pozůstalosti započtení darů a by rozhodl o kolaci. Poněvadž šlo o posloupnost podlé zákona, mohlo jíti o započtení podle § 788 a 790 obč. zák. Tyto předpisy upravují jen kolační povinnost dědice k dědicům ostatním, avšak neukládají pozůstalostnímu soudu povinnost, by o kolaci, když se jí dědic dovolává, rozhodí. Ani zákonem ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. nebyla nespornému soudci taková povinnost uložena. Podle § 25 tohoto zákona může soudce nesporný, závisí-li rozhodnutí o předurčující otázce na zjištění sporných skutečností, účastníky odkázati na řízení sporné, jen musí až do vyřízení této věci učiniti opatření, jichž jest třeba na ochranu veřejných zájmů nebo k zajištění účastníků neb účelu řízení. Z toho jest zřejmo, že zákon neukládá nespornému soudci povinnost rozhodnouti za všech okolností. Jak z podání ze dne 20. června a 2. září 1931 je zřejmo, jednali dědici mezi sebou o dohodu. Podle protokolu o projednávání pozůstalosti ze dne 27. listopadu 1931 jest zřejmo, že se dědici o kolaci nemohli dohodnouti, takže se otázka kolace stala spornou. Soud pozůstalostní nebyl oprávněn pro tyto sporné otázky zdržovati odevzdání pozůstalosti a právem podle § 174 nesp. říz. a § 819 obč. zák. projednání pozůstalosti skončil a pozůstalost odevzdal. Jest věcí dědiců, by si sporné vpočítání mezi sebou provedli po případě sporem. Rovněž nebyl pozůstalostní soud povinen rozhodovati, jak míní stěžovatel, o otázkách vlastnictví ke vkladním knížkám. Dědici, až na stěžovatele, tvrdili, že vkladní knížky jsou vlastnictvím zůstavitelky, tvrzení dědiců nebylo ničím prokázáno, šlo o sporné skutečnosti, které pozůstalostní soud nebyl povinen sám zjišťovati, jak již nahoře uvedeno. Právem tedy pozůstalostní soud učinil jen opatření nutná pro řízení pozůstalostní; není jeho povinností, by účastníky poukazoval na pořad práva, když některá pohledávka do pozůstalosti pojatá je sporná, i tu musí pozůstalostní soud postupovati podle § 174 nesp. říz. a § 819 obč. zák. a jest věcí dědiců, by podle svého uvážení další zařídili, po případě zahájili spor. Předpisů §§ 125 a násl. nesp. říz. tu nelze použíti, poněvadž nejde o odporující si přihlášky dědiců, takže nebylo ani povinností pozůstalostního soudu, by rozhodoval o tom, komu přiděluje úlohu žalobce v otázce vlastnické.
Nejvyšší soud nevyhověl do volacímu rekursu.
Důvody:
jde o mimořádný dovolací rekurs do souhlasných usnesení nižších soudů, do kterých si lze stěžovati podle ustanovení § 46 zák. o nespor. řízení čís. 100/31 sb. z. a n. jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy, nebo zmatečnost. Nezákonné jest prý napadené usnesení proto, že rekursní soud nesprávně vyložil a použil ustanovení § 25 cit. zák. na souzený případ a v důsledku toho nesprávně uznal, že pozůstalostní soud nebyl povinen prováděti před odevzdáním pozůstalosti vpočtení darů a rozhodovati o jich vpočtení do dědického podílu. Poněvadž ze spisů jest zřejmo, že se otázka vpočtení stala za projednání pozůstalosti mezi dědici spornou, a není úkolem pozůstalostního soudu řešiti otázku, kolik a kterému svéprávnému dědici se má vpočítati do jeho dědického podílu, nýbrž jest věcí dědiců, by si sporné vpočítání provedli žalobou, nebylo právem o této otázce rozhodnuto v usnesení pozůstalostního soudu vyřizujícím projednání pozůstalosti a není nezákonnosti v tom, že rekursní soud tento postup prvního soudu schválil poukazem k ustanovení § 25 zák. čís. 100/31 sb. z. a n., které neukládá nespornému soudci za povinnost rozhodnouti za všech okolností o sporné otázce vyskytnuvší se za projednání pozůstalosti. Stěžovatel v dovolacím rekursu sám k tomu poukazuje, že rozhodnutí v otázce vpočtení závisí na zjištění sporných skutečností, uváděje, že zůstavitelka postoupila synu Václavu H-ovi rolnickou usedlost s příslušenstvím v roce 1924 v ceně 500000 Kč a že jí Václav H. na to zaplatil jen 40000 Kč, takže jest povinen dáti si započísti ve svůj dědický podíl majetkovou hodnotu ve výši 460000 Kč. Není nezákonnosti ani v tom, že se v napadeném usnesení vyslovuje názor, že pozůstalostní soud nebyl povinen rozhodovati o otázce vlastnictví ke třem vkladním knížkám. Tvrdila-li většina dědiců při sepisování inventáře, že knížky do pozůstalosti patří, musily podle ustanovení § 97 a 104 nesp. říz. do něho býti pojaty, a jest ponecháno dědicům, jež si nárok na knížky činí, by spornou otázku vlastnických poměrů vyřešili sporem.

Citace:

č. 11890. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 169-171.