Čís. 11914.

O povinnosti děda k výživě vnuků rozhoduje opatrovnický soud, nikoliv soud dědova bydliště.
Pro příslušnost opatrovnického soudu v historických zemích jsou tu rozhodnými jeti předpisy mající platnost v těchto zemích.
Podle práva platného na Slovensku poskytuje děd vnukům výživu v přírodninách a přijímá je do své domácnosti. Vyměření výživného v penězích jest přípustné jen, nechce-li děd vnuka přijmouti do domácnosti nebo byl-li by vnuk vydán v jeho domácnosti nesnesitelnému nakládání.
Byly-li děti soudním výrokem svěřeny do péče a výchovy matky, nemůže jí býti její nárok, podržeti děti, odňat ochotou děda vžiti děti k sobě do domácnosti.
(Rozh. ze dne 23. září 1932, R I 934/31.) Okresní soud v Liberci uložil Antonínu S-ovi v Prešově (na Slovensku), by platil na výživu svých vnuků na každého po 50 Kč měsíčně. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Jde o dovolací rekurs proti souhlasným rozhodnutím nižších soudů a lze tedy rekurs podati podle § 46 zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. jen pro nezákonnost, rozpor se spisy nebo pro zmatečnošt. Z vývodů rekursu vyplývá, že rekurent vytýká nezákonnost napadeného usnesení, třebaže to výslovně neuvedl. Shledává ji v tom, že prý k rozhodnutí povolán jest soud rekurentova bydliště, nikoli opatrovnický soud nezletilých jeho vnuků, a že podle zákonného článku XX. z roku 1877 na Slovensku platného byl by povinen jen k naturální výživě svých vnuků ve své rodině, nikoli ku placení výživného v penězích, že však ani tato povinnost ho nestihá, poněvadž otec Ladislav S. má movitý majetek jak po rekurentu i po své matce. Než vytýkané nezákonnosti tu není. Není pochybnosti, že jest úkonem opatrovnického soudu rozhodnouti o povinnosti k výživě nezletilců, jsoucích podle § 21 obč. zák. pod zvláštní ochranou zákona, plynoucí z rodinného svazku a založené v právu rodinném. Zákon nečiní rozdílu, zda jde o povinnost rodičů, či jiných příbuzných. (Viz i judikát bývalého nejvyššího soudu ve Vídni čís. 237 ze dne 19. října 1915, čís. Pres 365/15). Rozhoduje tedy soud opatrovnický i o povinnosti děda k výživě vnuků a není zákonného ustanovení, že k rozhodnutí o tom jest povolán soud dědova bydliště, a nejvyššímu soudu nelze sdíleti opačný názor, vyslovený bývalým nejvyšším soudem ve Vídni v rozhodnutí ze dne 24. března 1914, č. j. R II 276, jehož se rekurent dovolává. Pro příslušnost opatrovnického soudu v zemích historických jsou rozhodnými jen předpisy, mající platnost v těchto zemích; není pochyby o tom, že okresní soud v Liberci jest příslušným soudem opatrovnickým, ježto opatrovnictví bylo naň přeneseno podle ustanovení § 111 j. n. s okresního soudu ve Frýdlantě, jenž byl k opatrovnictví v prvé řadě povolán podle § 109 a 71 j. n. jako obecný soud nezletilců, ježto otec jejich má v obvodu jeho své stálé bydliště, a tvrzení rekurentovo, že má bydliště v Prešově, odporuje spisům.
Pro věcnou povinnost rekurenta k výživě a pro její způsob přichází v úvahu ustanovení práva platného ha Slovensku, jemuž jest rekurent podle svého bydliště podřízen. Této povinnosti vyhovuje děd zpravidla tím, že poskytuje vnukům výživu in natura a přijímá je do své domácnosti (viz Fajnor—Záturecký, Nástin str. 418). Naproti tomu připouští judikatura vyměření výživného v penězích zpravidla jen, nechce-li děd vnuka do domácnosti přijmouti, nebo byl-li by vnuk v jeho domácnosti vydán nesnesitelnému nakládání. V tomto případě jest však přihlížeti k tomu, že děti byly soudním výrokem svěřeny do péče a výchovy matky, čímž matka nabyla nároku, podržeti děti u sebe, a že tento její nárok nemůže jí býti odňat ochotou děda vzíti děti k sobě do domácnosti. Ostatně nastala dědova povinnost poskytnouti výživu a výchovu v penězích aspoň vnučce Anně již tím, že odepřel přijmouti ji do své domácnosti, neboť, když původně byl odepřel vůbec platiti na výživu svých vnuků, prohlásil dodatečně jen ochotu vzíti vnuka Valtra do své domácnosti a ho vydržovati. Není tedy za tohoto stavu věci nezákonnosti v tom, že vyměřily soudy nižší výživné v penězích.

Citace:

č. 11914. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 200-202.