Čís. 12174.
Smlouva mezi kupitelem věci a třetí osobou o poskytnutí úvěru k zaplacení kupní ceny za věc, jež měla provésti ona třetí osoba za kupitele, jest poukazem ve smyslu § 1400 obč. zák., jímž prodatel věci jako příjemce poukazu byl zmocněn vybrati kupní cenu u zapůjčitele jako poukázaného, který byl zmocněn plniti prodateli věci na účet kupitele věci jako poukazatele.
Prosté zaúčtování kupní ceny v knihách zapůjčitele ve prospěch prodatele věci, který věc nyní prodávanou koupil svého času od zapůjčitele na úvěr, není placením a provedením poukazu poukázaným, stalo-li se bez zevního projevu vůle k zúčastněným osobám.
Poukázaný zapůjčitel nebyl oprávněn provésti výplatu kupní ceny již ke dni uzavření kupu, věděl-li, že koupená věc měla býti teprve opravována a že kupní smlouva nebyla uzavřena bezpodmínečně.
Pokud kupitel věci byl oprávněn odvolati poukaz, odpadl-li účel úvěru.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1932, Rv I 987/31.)
Žalobci koupili od firmy P. nákladní automobil. Firma B. poskytla žalobcům úvěr k zaplacení auta, začež jí dali žalobci směnky. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se žalobci na firmě B. vydání srněnek, ježto neuznali platnost smlouvy o koupi auta, již uzavřeli s firmou P. jen podmínečně. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu pro tentokráte. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobců.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Žalobci domáhají se vrácení směnek proto, že účel, pro který byly směnky žalované odevzdány, odpadl tím, že neuznali platnost smlouvy o koupi auta, kterou podmínečně uzavřeli s firmou P., že žalovanou, která o podmíněnosti kupu věděla, o tom 5. listopadu 1928 uvědomili a ji ku vrácení směnek vyzvali. Jde o to, jaký je právní poměr stran. Je sice pravda, že po právní stránce jsou tu dvě smlouvy, jednak smlouva o koupi vozu mezi žalobci a firmou P., jednak smlouva mezi žalobci a žalovanou firmou B. o poskytnutí úvěru, jehož mělo býti použito k zaplacení zbytku kupní ceny, které za žalobce měla provésti žalovaná. V tomto ujednání shledává dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího předpoklady poukazu ve smyslu § 1400 obč. zák. Firma P. jako příjemce poukazu byla zmocněna vybrati kupní cenu u žalované (asignáta), která byla zmocněna plniti příjemci na účet žalobců jako poukazatelů (asignantů). Podle § 1403 obč. zák. platí pro poměr stran předpisy o zmocňovací smlouvě. Byla tedy žalovaná jako zmocněnec podle § 1009 obč. zák. povinna podle obdržené plné moci pilně a poctivě obstarati věc pro žalobce jako zmocnitele. Obsah této plné moci a zároveň příkazu byl dán obsahem kupní smlouvy mezi žalobci a firmou P., k jejímuž provedení poukaz byl udělen a při jejímž uzavření — jak bylo vzato za prokázáno — přítomen byl prokurista žalované strany, svědek František M. Jakkoli tedy po právní stránce jde tu o dvojí smluvní poměr, je tu přece hospodářská a právní souvislost obou právních jednání, jichž účel i podstata byly všem účastněným osobám známy. Byl tudíž obsah kupní smlouvy pro všecky účastněné osoby rozhodný, pokud se jím vymezoval i obsah a rozsah plné moci, to jest oprávnění a povinností plynoucích z asignace, a to i pro příjemce i jmenovitě pro žalovanou jako asignáta. Při tom je nerozhodné, že směnky byly žalované ihned odevzdány, protože zápůjčka, k níž mělo dojiti teprve provedením příkazu, nebyla ještě realisována. Žalovaná jako zmocněnec žalobců měla dbáti v první řadě jejich zájmu. Věděla, že vůz se měl teprve opravovati a že kupní smlouva nebyla uzavřena bezpodmínečně. Již proto nebyla oprávněna ke knihovnímu zaúčtování hned 2. září 1928, nehledíc ani k tomu, že prosté zaúčtování v knihách bez zevního projevu vůle ke zúčastněným osobám nemělo právní význam a nemůže býti postaveno naroveň placení. Tento knihovní zápis nemůže tedy býti pokládán za provedení poukazu. Nestačí k tomu ani to, že žalovaná sama prodala příslušný vůz firmě P. za 15000 Kč na úvěr, protože tím vznikla jí pohledávka proti jmenované firmě, která však nebyla zaplacena pouhou účetní transakcí, jež se proti účastníkům navenek neprojevila. Žalovaná nebyla však oprávněna vyplatiti na účet žalovaných ani částku 2477 Kč 25 h, ana věděla, že mezi žalobci a prodatelkou došlo k neshodám a an sám P. jí řekl, že jde o prasklý diferenciál. Kdyby byla žalovaná, jakž bylo její povinností podle § 1009 obč. zák., poctivě dbala zájmů svých zmocněnců, byla by musila výplatu na jejich účet odmítnouti, rozhodně nesměla jednati, aniž se jich dotázala, vědouc, že smlouva nebyla bezpodmínečná. Nebyla nijak vázána proti firmě P., pro’tože jednak ani netvrdila, že proti této firmě poukaz žalobců bezpodmínečně přijala, anebo že firma od ní bezpodmínečně placení požadovala, odvolávajíc se na poukaz; jednak byla i firma P. jako příjemce poukazu vázána jeho bližším obsahem, jakž vyplýval z kupní smlouvy, jež byla podmíněná (§ 1402 obč. zák.). Za těchto okolností byli žalobci jako zmocněnci oprávněni podle § 1020 obč. zák. zmocnění odvolati, protože nebylo překážek, o nichž se zmiňuje § 1025 obč. zák. nebo §§ 1400 a 1403 obč. zák. Odpadl-li účel úvěru, nebyli žalobci povinni úvěru použiti, k zápůjčce, která je contractus realis (§ 971 obč. zák.), nedošlo a žalovaná byla povinna vrátili žalobcům směnky, k Jichž dalšímu zadržování neměla důvodu a o nichž sama za sporu přiznala, že je dosud drží. Souhlasu firmy P. nepotřebovala, nebylať ani povolána k tomu, by zájmu této firmy dbala ve větším rozsahu než jak vyplývalo z kupní smlouvy, která byla podmíněná.