Čís. 12146.

I (místní) dráha jest povinna dbáti pravidel opatrnosti uvedených v §§ 1297 a 1299 obč. zák. a neosvobozuje ji, že učinila vše, co jí úřady předepsaly. Jest zodpovědná za škodu způsobenou tím, že se bezpečnostní opatření, jež železniční správa uložila dráze, v době úrazu ukázala následkem změněných místních nebo dopravních poměrů nedostatečnými nebo neúčelnými.
Při drahách nižšího řádu může býti upuštěno od bezpečnostních opatření, předepsaných provozovacím železničním řádem, zejména i od uzavírání přejezdů závorami, avšak jen, pokud to dopouštějí zvláštní poměry. Změnily-li se tyto poměry tak, že dosavadní bezpečnostní opatření nejsou postačitelná a účelná, jest správa dráhy povinna zjednati nápravu nebo, není-li k tomu sama oprávněna, upozorniti na to dohlédací úřad, by mohl rozhodnouti o zdokonalení bezpečnostních opatření. Změnou v poměrech nerozumí se jen změna v provozu dráhy samé, nýbrž i změna v dopravě po cestě křižující trať dráhy.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1932, Rv I 1133/31.) Žalobce, jeda na motocyklu přes závorami nechráněný přejezd místní dráhy Jilemnice — Rokytnice, srazil se s vlakem a byl poraněn. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze uznal procesní soud prvé stolice z polovice důvodem po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té, ani oné strany.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žádné ze stran a odvětil k dovolání žalované dráhy v
důvodech:
Neprávem se snaží dovolatelka vyvrátiti pod dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. s. ř. názor odvolacího soudu, že se dráha nesprostila zodpovědnosti za škodné události již tím, že učinila všechna bezpečnostní opatření, která jí byla dozorčím úřadem při otevření místní dráhy Jilemnice— Rokytnice v roce 1899 nařízena. I dráha je povinna dbáti pravidel opatrnosti uvedených v §§ 1297 a 1299 obč. zák. a neosvobozuje ji, že učinila vše, co jí úřady předepsaly, neboť dráhy jsou všeobecně podle § 17 provozovacího železničního řádu čís. 1/1852 ř. z. povinny učiniti a udržovati veškerá opatření, jež jsou podle zkušenosti a technické vědy způsobilá zabrániti úrazům, a jsou proto zodpovědny za škody způsobené tím, že se bezpečnostní opatření, jež železniční správa dráze uložila, v době úrazu ukázala následkem změněných místních nebo dopravních poměrů nedostatečnými neb neúčelnými. Při drahách nižšího řádu může býti ovšem upuštěno podle čl. II zákona z 8. srpna 1910 čís. 149 od bezpečnostních opatření, předepsaných provozovacím řádem železničním, zejména tedy i od uzavírání přejezdů závorami (§ 41 prov. ř. žel.), avšak, jak onen článek praví, jen, pokud to dopouštějí zvláštní poměry. Změnily-li se tyto poměry tak, že dosavadní bezpečnostní opatření nejsou dostačitelná a účelná, je správa dráhy povinna zjednati nápravu nebo, není-li k tomu sama oprávněna, upozorniti na to dohlédací úřad, by mohl o zdokonalení bezpečnostních opatření rozhodnouti. Že se správa dráhy tak zachovala, není dokázáno, ač je zjištěno, že podstatná změna v dopravních a místních poměrech nastala. Změnou tou se nerozumí, jak dovolatelka míní, jen změna v provozu dráhy samé, nýbrž i změna v dopravě po silnici křižující trať dráhy, neboť zvýšenou frekvencí vznikem motorových vozidel, zvýšenou rychlostí, kterou se vozidla přibližují trati, bylo zvýšeno i nebezpečí osob přes přejezd železniční trati dopravovaných. A že v tom nastala podstatná změna, zjistily souhlasně oba nižší soudy a dovolatelka to v podstatě i připouští. Že správa dráhy sama uznala za potřebné zdokonaliti bezpečnostní opatření u přejezdu, plyne z toho, že již původně ustanovila zřízence k uzavírání přejezdu řetězy, což v roce 1923 odvolala a nahradila příkazem ke snížení rychlosti na 10 km a k dávání výstražného znamení píšťalou u kolíků 200 m od přejezdu vzdálených. Usuzuje-li odvolací soud z toho, že takové opatření bylo i po hospodářské stránce dráhy splnitelné a možné, nedochází k nelogickému závěru, byť se změna v bezpečnostních opatřeních stala z hospodářských důvodů, jak dovolatelka tvrdí, neboť tím není řečeno, že nákladnější bezpečnostní opatření by přesahovala hospodářskou možnost dráhy. Vyžadovala-li již dřívější silniční frekvence původního bezpečnostního opatření, vyžaduje tím více nynější zvýšená silniční frekvence bezpečnějšího opatření, než je zmenšení rychlosti na přejezdu a dávání znamení píšťalou. Tvrdí-li dovolatelka, že přes zvýšenou frekvenci nebylo dokázáno objektivní nebezpečí přejezdu, protože prý řidiči motorových vozidel jsou podle minist. nařízení čís. 81/10 ř. z. povinni zvýšiti míru opatrnosti na nejvyšší stupeň a poněvadž přejezd je ze značné dálky viditelný a na trať je podle minist. nařízení ze dne 30. srpna 1890 čís. 169 ř. zák. zakázáno vstoupiti, blíží-li se vlak, uvádí okolnosti, z nichž lze souditi na spoluzavinění řidiče motorového vozidla, nedoličuje však tím, že učinila vše, co opatrnost žádá. Nelze uznati, že by dostačitelnost a vhodnost původního a náhradního bezpečnostního opatření mohl posouditi jen znalec, neboť jde o otázku, zda s hlediska průměrné opatrnosti (§ 1297 obč. zák.) chodců a řidičů vozidel (§ 1299 obč. zák.) používajících silnice křižující přejezd je to neb ono bezpečnostní opatření dostatečnou výstrahou před hrozícím nebezpečím, a k posouzení toho stačí obyčejná zkušenost. Není úkolem soudu, by uváděl, jaké bezpečnostní zařízení dráha měla opatřiti, by se sprostila viny, nýbrž úlohou jeho jest jen posouditi, zda dosavadní bezpečnostní opatření dráhy vyhovují pravidlům opatrnosti podle §§ 1297 a 1299 obč. zák. i při změněných dopravních a místních poměrech a zda správa dráhy nic neopomenula, co ona pravidla žádají.

Citace:

Č. 12146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 581-583.