Čís. 12225.
Služební poměry železničních zaměstnanců.
Rozhodování (judíkování) o nárocích, týkajících se nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů, upravených podle vládního nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n., bylo stejně jako u státních zaměstnanců přikázáno úřadům v něm vyjmenovaným jako úřadům správním.
Nápravy proti rozhodnutí těchto správních úřadů lze se domáhati pořadem práva za podmínek zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n. Nebyla-li žaloba podána v devadesátidenní lhůtě podle § 2 (1) zák. čís. 217/25, jest ji zamítnouti.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1932, Rv II 311/31.)
Výměrem ředitelství státních drah v Brně ze dne 19. února 1929, čís. 16/64-1-29 byl žalobce, technický koncipista, stabilisován s platností a s finančním účinkem od 1. ledna 1926 v IX. služební třídě s pořadím od 1. července 1924. Po převodu do nových platů podle vládního nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n. bylo mu přiznáno druhé (zvýšené) adjutum, k termínu od 1. července 1926 pak stupeň služného a) 6 platové stupnice (14000 Kč). Ministerstvo železnic pak výnosem ze dne 12. března 1929 čís. 12243 Pers 2/1929 zrušilo výměr ředitelství státních drah v Brně ze dne 19. února 1929, čís. 16/64-1-29, jímž byla žalobci přiznána stabilisace k 1. lednu 1926 a nařídilo ředitelství státních drah v Brně, by žalobce ustanovilo úředníkem podle platných předpisů vlád. nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n. Proti tomuto výnosu ministerstva železnic podal žalobce dne 23. května 1929' námitky, ministerstvo železnic však výnosem ze dne 8. června 1929, čís. 25527 Pers 29-2, který byl žalobci sdělen výnosem ředitelství československých drah ze dne 16. června 1929, čís. 16/64 E I 29 námitkám žalobce nevyhovělo a setrvalo na zrušení původního dekretu. Žalobou, zadanou na soudě dne 11. února 1930, domáhal se žalobce na československém státu 1. by bylo zjištěno, že žalobce byl dekretem ze dně 19. února 1929, čís. 16/64 a 1-29 ředitelstvím čsl. stát. drah pravoplatně jmenován s platností od 1. ledna 1926 definitivně úředníkem s pořadím od 1. července 1924 a že tímto dekretem k 1. červenci 1926 byl mu poskytnut pravoplatně stupeň služného VI. platové stupnice a) 14400 Kč ročně a že jest tudíž bezúčinným výnos ministerstva železnic ze dne 12. března 1929, čís. 12243 pers. 2-29 a na základě něho vydaný výnos ředitelství čsl. státních drah v Brně ze dne 11. května 1929, jimiž byl původní dekret ředitelství čsl. stát. drah v Brně ze dne 19. února 1929, č. j. 16/64-a-I/29 prohlášen neplatným a 2. by bylo uznáno právem, že vzhledem k pravoplatnosti řečeného dekretu ředitelství čsl. stát. drah v Brně ze dne 19. února 1929, čís. 16/64 a 1/29 přísluší žalobci počínajíc od 1. července 1926 služné VI. platové stupnice a) 14400 Kč ročně a vzhledem k ustanovení § 15 odst. 2 zák. čís. 103/26 sb. z. a n. služné VI. platové stupnice b) 16200 Kč ročně, počínajíc 1. červencem 1929 a že žalovaný československý stát jest povinen doplatiti žalobci rozdíl požitků mezi čekatelským adjutem a požitky připadajícími podle stupně služného VI. a za dobu od 1. července 1926 do 1. července 1929, úhrnem 6300 Kč, dále doplatiti žalobci rozdíl mezi čekatelským adjutem a stupněm služného VI. b) plat. stupně, počínajíc 1. červencem 1929 až do 31. ledna 1930 ve výši 1050 Kč. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nej vyšším soudem , z těchto
důvodů:
Především bylo se dovolacímu soudu obírati námitkou žalovaným československým státem teprve v do volací odpovědi uplatněnou, že žalobní nárok je prekludován ve smyslu zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., poněvadž k preklusi jest soudům hleděti z úřadu v každém období sporu. Není sporné, že žalobcův služební poměr jest soukromoprávní, což ostatně bylo výslovně zdůrazněno i v § 1 odst. (4) vládního nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů zaměstnanců československých státních drah. Také žalobní nároky jsou povahou svou soukromoprávní, o nichž by zásadně bylo podle § 1 j. n. rozhodovati řádným soudům, pokud nebylo zvláštním zákonem přikázáno rozhodovati o nich jinému úřadu. Jest tedy řešiti otázky, zda rozhodování o nárocích žalobou uplatněných bylo zákonem přikázáno jinému úřadu a tím odňato řádným soudům, a pakli ano, zda jsou tu podmínky zákona čís. 217/1925 sb. z. a n., za nichž se lze domáhati nápravy rozhodnutí správních úřadů pořadem práva, a posléze, zda žalobní nároky byly uplatněny včas, t. j. ještě před uplynutím propadné lhůty, vytčené v § 2 zákona čís. 217/1925 sb. z. a n., což jest právě popíráno v dovolací odpovědi. Žalobce domáhá se žalobou soudního zjištění, že výnos ministerstva železnic ze dne 12. března 1929, čís. 12243 pers. 2/29 a podle něho vydaný výměr ředitelství čsl. státních drah v Brně ze dne 11. května 1929, jimiž byl uznán za neplatný žalobcův dekret ze dne 19. února 1929, čís. 16/64-29, jsou právně bezúčinné. Výnosem ministerstva železnic byla nařízena a výměrem ředitelství čsl. státních drah v Brně byla provedena nová úprava jednak v ustanovení žalobce úředníkem, jednak ve služebních požitcích, a to výslovně podle předpisů vládního nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15. sb. z. a n., nabyvšího zpětné účinnosti dnem 1. ledna 1926 (§ 150 odst. (1) vl. nař.). Proti tomuto opatření úřadu o stabilisaci a z ní plynoucí úpravy služebních požitků podal žalobce námitky k ministerstvu železnic, jež však o nich rozhodlo zamítavě, a to s konečnou platností, dne 8. června 1929 (čís. 25527 pers. 2.), o čemž byl žalobce vyrozuměn výměrem ředitelství čsl. státních drah v Brně ze dne 16. června 1929. Žalobce se domáhá ve skutečnosti žalobou změny poslední své služební úpravy a požitků s ní souvisejících, provedené podle předpisů vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. Toto vládní nařízení řádně podepsané (§ 84 úst. list.) a vyhlášené bylo vydáno v mezích platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. (§ 55 úst. list.) a na základě zákonného zmocnění odst. (1) § 210 plat. zák., a, jsouc v plné shodě se zákonem, má moc zákona. V § 70 použilo vládní nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. stejných předpisů jako § 151 platového zák. pro pragmatikální státní zaměstnance o opravných prostředcích proti opatřením úřadů, upravujícím služební příjmy zaměstnanců, čímž jest rozuměti — jak bylo již v rozhodnutí ve sb. n. s. čís. 9875 vyloženo nejen vadný číselný výpočet příjmů, nýbrž i použití nesprávné základny, t. j. nesprávného, ať skutkového, nebo právního podkladu pro vyměření služebních příjmů. Z ustanovení § 70 vl. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. však zřetelně vyplývá, že rozhodování (judikování) o nárocích, týkajících se nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů, podle tohoto vládního nařízení upravených, bylo stejně jako u ostatních zaměstnanců přikázáno úřadům v něm vyjmenovaným jako úřadům správním, neboť tímto ustanovením bylo jim přiznáno právo, by rozhodovaly o námitkách proti prvé úpravě (výměru) služebních příjmů zaměstnance čsl. státních drah, t. j. by pronesly výrok (rozhodnutí) o námitkách a v něm řádně odůvodnily skutkový podklad i své právní posouzení o sporném nároku, tedy zcela obdobně jako při státních zaměstnancích pragmatikálních správní úřady. Proti tomuto rozhodnutí úřadu přiznává dále § 70 vlád. nař. zvláštní opravný prostředek odvolání k ministerstvu železnic, které má konečným výrokem o sporné úpravě platové rozhodnouti. Stejný doslov § 70 vlád. nař. s § 151 plat. zák. svědčí tomu, že bylo i pro zaměstnance čsl. státních drah použito stejného postupu při rozhodování (judikování) jako u zaměstnanců státních a že takto zákonem, t. j. § 210 plat. zák. a § 70 jeho prováděcího nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. bylo rozhodování přeneseno na úřady v § 70 vlád. nař. jmenované, jako na úřady správní, třebaže jde o nároky soukromoprávní u nepragmatikálních zaměstnanců čsl. státních drah. Rozhodují-li však tyto úřady podle uvedených předpisů o soukromoprávních nárocích zaměstnanců čsl. státních drah, odvozovaných z nesprávné úpravy služebních příjmů, provedené ve smyslu vlád. nař. čís. 15/1927, a tkví-li v takové úpravě i zažalované soukromoprávní nároky a zejména nárok na doplacení nesprávně vyměřených služebních, požitků, jenž je konečným cílem žaloby, mohl se žalobce domáhati nápravy rozhodnutí těchto úřadů správních podle § 106 úst. listiny a zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n. jen, vyhověl-li podmínkám tohoto zákona, zejména též předpisu odst. (1) § 2 dotč. zák., podle něhož jest žalobu podati v zákonné propadné lhůtě 90 dnů ode dne, kdy bylo straně dodáno rozhodnutí správního úřadu, který rozhodoval o soukromoprávním nároku s. konečnou platností. Podle žalobních údajů bylo žalobci již v červnu 1929 sděleno konečné rozhodnutí ministerstva železnic písemným výměrem ze dne 16. června 1929, žaloba však byla podána teprve dne 11. února 1930, tedy dávno po uplynutí preklusivní lhůty 90 dnů. Bylo již úvodem zdůrazněno, že k propadné lhůtě musí soudy hleděti z úřadu v každém období sporu a měly tedy již nižší soudy především zkoumati, zda žaloba byla podána včas, t. j. ve lhůtě § 2 odst. (1) zákona čís. 217/1925 sb. z. a n. Ježto — jak dolíčeno — byla žaloba podána opožděně, stačil již tento důvod k jejímu zamítnutí (srov. Vážný: O ústrojí a příslušnosti soudů 1926, str. 296) i k nevyhovění dovolání).