Čís. 11898.

Soudním smírem, jímž námitky proti směnečnému platebnímu příkazu byly vzaty zpět, stal se směnečný platební příkaz pravoplatný.
Nebyl-li tímto smírem změněn ani právní důvod ani hlavni předmět směnečného závazku ze směnečného platebního příkazu, nýbrž upraven jen způsob jeho splnění, nešlo o novaci privativní podle § 1376 obč. zák., nýbrž o novaci kumulativní po rozumu § 1379 obč. zák. a nenastal zánik nároku (§ 35 ex. ř.), pro který byla povolena zajišťovací exekuce. Lhostejno, že smírem bylo ujednáno i placení vyšších úroků a že do smíru byla pojata ještě jiná jiným sporem uplatňovaná pohledávka.
(Rozh. ze dne 16. září 1932, Rv I 896/31.)
Žaloba dlužníků proti vymáhajícímu věřiteli, by byla prohlášena za nepřípustnou exekuce povolená proti nim na základě směnečného platebního příkazu, byla oběma nižšími soudy zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé uvádějí v dovolání, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, z vývodů dovolání jest však zřejmo, že je napadají jen potud, pokud nebylo vyhověno jejich žalobě, opírající se o ustanovení § 35 ex. ř. Jest se proto dovolacímu soudu obírati se spornou věcí jen s tohoto právního hlediska. A tu nelze přisvědčiti dovolatelům, že jest opodstatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Podle soudního smíru ze dne 11. října 1929 ve sporu Cs II 53/29 vzali žalobci námitky proti směnečnému platebnímu příkazu dne 14. září 1929 Cs II 53/29-1 výslovně zpět: tím se stal vlastně směnečný platební příkaz pravoplatným, i když nebylo to vysloveno rozsudkem, a smírem byl jen ujednán způsob, jak žalobci mají splniti směnečný závazek ze směnečného platebního příkazu; upraven tudíž smírem tím jen způsob splnění pravoplatného směnečného závazku a nenastala smírem privativní novace podle § 1376 obč. zák. a tedy zánik nároku, pro který zajišťovací exekuce byla povolena, po rozumu § 35 ex. ř., neboť dohodou tou nebyl změněn ani právní důvod ani hlavní předmět pohledávky, jakž předpokládá § 1376 obč. zák., nýbrž šlo o novaci kumulativní po rozumu § 1379 obč. zák. Na věci nic nemění, že smírem ujednáno bylo placení úroků 8%ních místo 6%ních, uvedených ve směnečném platebním rozkaze, ježto toto ujednání vyšších úroků jest vedlejším ustanovením, jež na podstatě věci nic nemění podle § 1379 obč. zák. Rovněž jest bezvýznamné, že do smíru byla pojata ještě jiná pohledávka sporem Ck IV 225/29 uplatňovaná, neboť tím nepozbyla žádná z obou pohledávek pojatých do smíru samostatností. Ze smíru také plyne, že žalovaná byla povinna zrušiti zajišťovací exekuci jen, kdyby byla splněna podmínka, pod níž se zavázala ke zrušení exekuce. Jest zjištěno, že podmínka ta nenastala, takže podle úmyslu stran (§ 914 obč. zák.) nedošlo ke zrušení zajišťovací exekuce. Ježto tudíž v souzeném. případě smírem nebyl zrušen směnečný platební příkaz, nýbrž jen upraven způsob placení směnečné pohledávky, peněžitá pohledávka, pro kterou zajišťovací exekuce byla povolena, ani nebyla žalované pravoplatně odepřena, ani nebylo pravoplatně vyřčeno, že zanikla, nemohlo proto dojíti ke zrušení zajišťovací exekuce povolené podle směnečného platebního příkazu po rozumu § 376 čís. 3 ex. ř. a nemůže výsledek býti příznivější pro žalobce, když místo návrhu na zrušení exekuce zajišťovací podali žalobu. Rozhodnutí čís. 8075 sb. n. s. nedopadá na tento případ, ježto v souzeném případě, jak již uvedeno, zpětvzetím námitek stal se vlastně platební příkaz pravoplatným, a kromě toho zrušení zajišťovací exekuce by odporovalo úmyslu stran, který měly při uzavření smíru.

Citace:

č. 11898. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 181-182.