Čís. 11846.Část bývalého Těšínska, zůstavší při československé republice, lze považovati za území k republice inkorporované ve smyslu § 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n. Rozhodnou dobou pro nabytí majetku státem jest tu den 28. října 1918.Zákon čís. 354/1921 sb. z. a n. týká se všeho majetku, bez rozdílu, i případného příslušenství nemovitosti, ležící na území jiného státu.Zákonem čís. 354/1921 sb. z. a n. byl stanoven nový, samostatný originerní způsob nabytí vlastnictví, odlišný od prostředečného nabývání vlastnictví podle páté hlavy obecného občanského zákona. K nabytí vlastnictví podle zákona čís. 354/1921 sb. z. a n. stačí již skutečnosti, na něž tento zákon nabytí váže. Předpis § 8 zákona čís. 354/1921 sb. z. a n., pokud mluví o poctivém držiteli, lze vztahovati jen na ustanoveni § 367 obč. zák., kdy poctivý držitel stává se vlastníkem, třebaže zcizitel neměl vlastnictví.(Rozh. ze dne 1. září 1932, Rv II 6/31.)Československý erár (ředitelství státních lesů ve Frýdku) domáhal se na žalovaném nájemci pivovaru ve Frýdku vydání pivních tlakostrojů, přístrojů na stáčení piva a ledniček, jež náležely bývalému arcivévodovi Bedřichovi jako vlastníku těšínského pivovaru a k nimž prý žalující stát nabyl vlastnictví. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to, že ledničky a přístroje na stáčení piva byly vždy inventářem a příslušenstvím těšínského pivovaru a, ježto se pivovar stal vlastnictvím polského státu, že přešlo s pivovarem i veškeré příslušenství na tohoto nového vlastníka. Odvolací soud uznal podle žaloby, maje za to, že podle zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n., a na základě smlouvy Saint-Germainské nabyl československý stát všech věcí, o něž jde v žalobě, poněvadž se věci ty nacházely i dne 28. října 1918, i v den, kdy podle rozhodnutí konference velvyslanců bylo definitivně uznáno, že přísluší frýdecký okres k republice Československé, na území tohoto státu.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:K nabytí vlastnického práva žalující stranou k věcem, jichž se žaloba týká, jest potřebí podle zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 354 sb. z. a n., o nějž se žaloba opírá, by předměty ty byly na území Československé republiky v den podle zákona toho rozhodný, a náležely tehdy osobám uvedeným v citovaném zákoně. Není sporu, že věci ty náležely bývalému arcivévodovi Bedřichu jako vlastníku těšínského pivovaru, tedy členu bývalé panovnické rodiny (§ 3 čís. 2 téhož zákona). Poněvadž jde o věci nalézající se na území Těšínská, rozhodným jest podle ustanovení § 1 a podle výslovného ustanovení § 7 citovaného zákona den 28. října 1918, neboť část bývalého Těšínská připadlou republice Československé nelze považovati za území k republice inkorporované, u níž rozhodným dnem by byl den inkorporace. Inkorporovány byly k republice Československé jen kraje hlučínský zákonem ze dne 30. ledna 1920, čís. 76 sb. z. a n. a Valčicko a Vitorazsko opatřením Stálého výboru ze dne 23. července 1920, čís. 450 sb. z. a n., nikoli jiné území; důsledkem toho § 7 zákona ze 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n. stanoví jako dobu rozhodnou pro nabytí majetku pro Vitorazsko a Valčicko den 31. července 1920 a pro Hlučínsko den 13. února 1920, pro ostatní území den 28. října 1918. Soud odvolací prohlásil v napadeném rozsudku, že věci v žalobě uvedené byly dne 28. října 1918 na území republiky Československé — rozumí se na části bývalého Těšínska při republice Československé ponechaného, á prohlášení to nebylo dovolánfm napadeno, pročež jest z něho vycházeti. Tím byly splněny náležitosti citovaným zákonem požadované. Nerozhodnou otázkou jest otázka, zda věci, o něž jde, byly příslušenstvím pivovaru těšínského, který jest na území republiky Polské, neboť zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n. nerozeznává a týká se všeho majetku bez rozdílu, tedy i případného příslušenství nemovitosti, ležící v republice Polské, Není proto třeba zabývati še výtkou dovolatelovou, že odvolací soud nesprávně věc posoudil uznav, že věci, o něž jde, nejsou příslušenstvím pivovaru. Není odůvodněná ani další výtka nesprávného právního posouzení. K nabytí vlastnictví podle § 1 zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 354 sb. z. a n. není potřebí, jak dovolatel míní, i odevzdání věci podle § 425 obč. zák. Řečeným zákonem stanoven byl nový samostatný originerní způsob nabytí vlastnictví, odlišný od prostředečného nabývání vlastnictví podle hlavy páté obecného občanského zákona a k nabytí vlastnictví stačí jen skutečnosti, na něž řečený zákon nabytí váže. Na tom nemění nic, že zákon v § 4 a 5 má ustanovení o vkladní listině a o vkladu vlastnického práva pro československý stát do pozemkové knihy k nemovitostem. Nabytí vlastnictví tu na vkladu práva vlastnického (§ 431 obč. zák.) nezávisí, nýbrž vklad nařízený § 5 citovaného zákona jest jen důsledkem nabytí práva vlastnického čsl. státem. To vyplývá i ustanovení § 5, že ke knihovnímu vkladu postačí poukaž na zákon, a nebylo proto třeba listiny podle § 26 knihovního zákona; předpisy zákona o vkladu mají za účel uvésti stav knihovní v souhlas se skutečným stavem (viz čís. 4512 sb. n. s.). Soud odvolací rovněž nepochybil, maje za to, že se dovolatel nestal vlastníkem sporných věcí tím, že, jak tvrdí, je koupil 22. června 1920 od pivovaru těšínského, zastoupeného jeho správcem Sch-em, při čemž jest nerozhodná otázka, zda prodej byl schválen vnucenou správou těšínského pivovaru zavedenou Polskou republikou, neboť Sch. a řečená vnucená správa nemohly jednati s právním účinkem za československý stát. Dovolatel z tvrzené koupě nemůže dovozovati proti žalobě obranu podle ustanovení § 8 citovaného zákona, neboť tím se nestal jako bezelstný držitel podle platných předpisů vlastníkem; citovaný paragraf lze vztahovati jen na ustanovení § 367 obč. zák., kde bezelstný držitel stává se vlastníkem; třebaže zcizitel neměl vlastnictví, jak plyne jasně z důvodové zprávy ústavního výboru a právního výboru poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk poslanecké sněmovny čís. 2816); tvrzená koupě však nespadá pod žádný případ § 367 obč. zák.