Čís. 11979.

Tvrdí-li dědici (přihlásivší se k dědictví ze závěti), že odkaz jest vůbec neplatný, a odmítají-li jej uznati a zaplatiti, nezbývá odkazovníku než, by své nároky uplatnil pořadem práva.
Popřením platnosti odkazu nemohou se dědici zbaviti povinnosti uložené jim v § 159 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 14. října 1932, R I 571/32.) V posledním pořízení ze dne 22. ledna 1929 učinil zůstavitel odkaz těmito slovy: Zu wohltätigen Zwecken vermache ich den Betrag von 200000 Kč. Ustanovení to bylo finanční prokuratuře nejasné a učinila proto návrh, by přihlášení dědicové slyšeni byli o tom, jaký účel měl zůstavitel na mysli, pokud se týče jakým účelům, není-li přesná vůle zůstavitelova jim známa, má odkaz ten podle jejich návrhu býti věnován. Dědicové vyjádřili se v tom smyslu, že odkaz ten jest neplatný, poněvadž ani právní osoba ani účel odkazu nejsou dostatečně určeny, a navrhli, by finanční prokuratura byla odkázána na pořad práva. Pozůstalostní soud odkázal pak finanční prokuraturu na pořad práva. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Zbožné odkazy zastupuje finanční prokuratura podle § 2 čís. 11 služební instrukce ze dne 9. března 1898 čís. 41 ř. zák. Tvrdí, že odkázání na pořad práva v tomto případě není v zákoně opodstatněno. Ze slov odkazatele jest podle názoru soudu rekursního nepochybno, že jde o odkaz zbožný ve smyslu § 685 obč. zák. Ze slov těch není ovšem jasno, jakému konkrétnímu účelu 200000 Kč má býti věnováno, a závisí rozhodnutí o tom od vyřešení sporných okolností, ježto dědicové tvrdí, že odkaz ten jest vůbec neplatný, a odmítají tudíž jej uznati a vyplatiti, takže ve smyslu § 2 čís. 7 nesporného patentu jest otázku tu řešiti pořadem práva. [Rozhodnutí ze dne 18. června 1912 R III 227/12 Gl. U. čís. 5977 (viz též rozhodnutí v téže sbírce čís. 5827).] Při tom však třeba řešiti otázku další, kdo má býti odkázán na pořad práva. Tuto otázku jest řešiti podle obdoby § 125 a následujících nesp. říz. (srovnej Rintelen: Grundriss des Verfahrens ausser Streitsachen). Byl-li odkaz učiněn v pořízení formálně bezvadném, není třeba pořadu práva. Pakliže však poslední pořízení podle svého obsahu nebo formy dává příčinu k pochybnostem, jest dáti odkazovníku lhůtu k podání žaloby, po jejímž bezvýsledném projití může býti pozůstalost odevzdána. Ohledně odkazu, který beze vší pochyby jest neplatný, nemůže býti odevzdání pozůstalosti zdrženo. V souzeném případě bylo proto odkázání finanční prokuratury na pořad práva odůvodněno. Při tom ovšem jest souhlasiti s finanční prokuraturou, že podle § 159 nesp. říz. má se pozůstalostní soud starati o zajištění zbožného odkazu, třeba byla popřena jeho platnost, dokud nebylo ovšem sporem zjištěno, že jest odkaz bezúčinný (rozhodnutí ze dne 15. června 1906 čís. 9931 ve sb. Gl. U.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení prvního soudu, jímž byla stěžovatelka poukázána s odkazovnickým nárokem na pořad práva. Jest proto dovolací rekurs, pokud se jím stěžovatelka domáhá zrušení usnesení rekursního soudu jako nezákonného, posuzovati s hlediska § 46 odst. (2) zák. čís. 100/31 sb. z. a n. Nejvyšší soud přezkoumav spisy neshledal, že by napadené usnesení bylo stíženo některou z vad, v ustanovení tom uvedených, třebas jest jinak správné, že měl rekursní soud posuzovati věc správně podle předpisů zákona čís. 100/31 sb. z. a n., nikoli, jak učinil, podle předpisů § 2 čís. 7 nesporného patentu. Jak rekursní
68* soud zjistil, tvrdí dědici přihlásivší se k dědictví ze závěti, že odkaz je vůbec neplatný a odmítají jeho uznání a zaplacení. Je-li tomu tak, nezbývá odkazovnici, než by své nároky uplatnila pořadem práva (srovnej rozh. čís. 1161, 9468 sb. n. s.). Pokud se však stěžovatelka domáhá dovolacím rekursem toho, by bylo první stolici uloženo, by vyhověla ustanovení § 159 nespor. říz. o zaplacení nebo zajištění zbožného odkazu, jest jí ovšem přisvědčiti, že se dědici popřením platnosti odkazu nemohou zbaviti povinnosti uložené v § 159 nespor. patentu. Leč po té stránce poukázati jest na opatření, které první soud učinil unesením ze dne 5. dubna 1932, jež bylo doručeno také stěžovatelce a která je podle obsahu spisu nenapadla jako nedostatečné podle § 159 nesp. patentu.

Citace:

č. 11979. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 294-296.