Čís. 12121.

Svěření zástavních lístků, jimiž byla umožněna disposice s věcmi, rovná se svěření věcí samých.
Bezelstným jest zástavní věřitel, jenž, nabývaje zástavy, neví, že se dopouští bezpráví, jemuž při náležité pozornosti nejsou známy skutečnosti, z nichž vyplývá přesvědčení o bezpráví.
I obmyslný držitel stává se bezelstným, nastanou-li okolnosti, následkem nichž pomine jeho vědomí o bezprávnosti jeho držby a nastoupí u něho přesvědčení, že jeho jednání jest oprávněné.
Odporovatelnost právního jednání o sobě neopravňuje k zadržení věcí, jež byly předmětem odporovatelného jednání.
Kdo učinit náklad na věc v době, kdy byl jejím nepravým a obmyslným držitelem, nemá zadržovací právo, třebaže se stal napotom držitelem bezelstným.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1932, Rv I 1121/31.)
Věci, o něž tu jde, zastavila žalobkyně v zastavárně a odevzdala zástavní lístky Marii Sch-ové, aby je vyplatila. Marie Sch-ová však odevzdala zástavní lístky žalovanému, jenž zastavené věci vyplatil a si ponechal. Proti žalobě o vydání věcí namítl žalovaný najmě, že si podle úmluvy se sestrou žalobkyně Emou S-ovou vyplacené věci ponechal jako zástavu za svou pohledávku proti Emě S-ové. Ema S-ová tvrdila prý žalovanému, že ony věci jsou jejím vlastnictvím. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Žaloba, o niž tu jde, jest svou právní povahou žalobou vlastnickou. Ze zjištění procesního soudu vyplývá, že vlastnicí věcí, o něž ve sporu jde, jest žalobkyně. Je-li však žalobkyně vlastnicí věcí, je žalovaný povinen, jí věci vydati, ježto je má v moci (§ 366, 369 obč. zák.). Žalovaný se sice brání proti vydání věcí z několika důvodů, činí však tak neprávem. Tak především nemůže odvolatel s úspěchem odpírati vydání věcí z důvodu, že právní jednání mezi Emou S-ovou a žalobkyní jest odporovatelné, poněvadž bylo uzavřeno na zkrácení věřitelů. Na rozdíl od soudu procesního jest dáti arci žalovanému za pravdu, že odpůrčí nárok může býti uplatněn nejen žalobou, nýbrž i námitkou. To vyplývá zcela jasně z ustanovení § 8 odp. ř. Z toho však nic neplyne pro žalovaného, neboť, by mohl právnímu jednání mezi Emou S-ovou a žalobkyní odporovati, musil by míti především, proti své dlužnici Emě S-ové vykonatelné pohledávání (§ 8 odp. ř.), což žalovaný ve sporu netvrdil a netvrdí ani v odvolání. Nebylo proto třeba zjišťovati ani výši pohledávky žalovaného za Emou S-ovou, ani okolnosti, týkající se zkracovacího úmyslu Emy S-ové. Neprávem dovolává se žalovaný dále na svou obranu ustanovení § 456 obč. zák., které nemůže přijití v úvahu již proto, že podle zjištění napadeného rozsudku Marie Sch-ová žalovanému zástavní lístky do zástavy vůbec nedala, jmenovitě ne za dluh Emy S-ové a tato právo zástavní na věcech žalobkyně pro žalovaného platně zříditi nemohla. Odvolatel se brání proti žalobnímu nároku i námitkou, že mu přísluší k věcem zadržovací právo podle § 471 obč. zák. Nelze ovšem upříti, že tu podmínky zadržovacího práva byly splněny, poněvadž odvolatel zastavené věci svými penězi vyplatil a zadržovací právo jest po zákonu přípustné i pro výlohy, jež byly učiněny na získání věci. Žalovaný však toto zadržovací právo vykonávati nemůže, poněvadž, jak ze zjištění napadeného rozsudku vyplývá, zástavních lístků, jež mu Marie Sch-ová odevzdala a jež se týkají sporných věcí, zneužil a se věcí těch, ne-li lstivě, tedy aspoň svémocně zmocnil a v takovém případě je výkon práva zadržovacího podle jasného ustanovení § 1440 obč. zák. nepřípustný. To žalovaný přehlíží. Nemá-li však žalovaný proti žalobnímu nároku zadržovací právo, nelze mu v tomto sporu přiznati ani nárok na náhradu nákladu, který učinil, by zastavené věci vyplatil, a nelze v důsledku toho v rozsudku vysloviti, že je povinen vydati věci jen proti tomu, že mu bude tento náklad nahražen. Z důvodu toho nebylo třeba zjišťovati, co žalovaný na vyplacení zástavy vynaložil. Má-li posléze žalovaný za to, že mu přísluší proti žalobkyni nárok na náhradu nákladu na věc učiněného na základě ustanovení § 403 obč. zák., nebo na základě ustanovení §§ 1037 a 1041 obč. zák., nezbývá, než nárok ten uplatniti zvláštní žalobou, poněvadž všechny tyto nároky jsou povahy osobní a neopravňují žalovaného, by si pro ně zadržoval cizí věc.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolateli jest přisvědčiti, že řízení zůstalo neúplným, any soudy nižší neučinily zjištění o tvrzení dovolatelově, že Emma S-ová prohlásila, že věci jsou její vlastnictví, že je zastavila na jméno žalobkyně, by na ně její (S-ové) věřitelé nemohli sáhnouti, a že souhlasila, by věci zůstaly v zástavě dovolatelově, až mu bude moci dluh zaplatiti. Zjištění této okolnosti jest třeba k rozhodnutí otázky, zda dovolateli přísluší ke sporným věcem právo zástavní přes to, že žalující jest jejich vlastnicí. Podle § 456 obč. zák. může poctivý nabyvatel nabýti práva zástavního od nevlastníka věci za okolností, za kterých jest podle § 367 obč. zák. vyloučena žaloba vlastnická proti poctivému držiteli, totiž, dokáže-li mezi jiným, že je nabyl od někoho, komu je vlastník k jakémukoli účelu svěřil. Dovolatel tvrdil ve sporu, že žalující strana zástavní lístky svěřila Emmě S-ové, která pak k dovolateli učinila ono prohlášení, a dovozuje z toho vznik zástavního práva. Tuto obranu nelze zhola odmítnouti. Byly-li sporné věci Emmě S-ové vskutku svěřeny a, učinila-li tato prohlášení dovolatelem tvrzené a byl-li dovolatel bezelstným nabyvatelem, vzniklo by z prohlášení S-ové vskutku právo zástavní pro dovolatele pro pohledávku, které se prohlášení týkalo. Tomu by nevadilo, jak míní odvolací soud, že Emma S-ová sama dovolateli sporné věci neodevzdala. Svěření zástavních lístků, jimiž byla umožněna disposice věcmi samými, rovná se svěření věcí samých; povahy věcí svěřených zástavní lístky nepozbyly tím, zaslala-li je ona nebo její manžel za ni Marii Sch-ové. An dovolatel v čase prohlášení sporné věci již měl ve svém držení, nebylo dalšího jejich odevzdání k založení práva, zástavního potřebí, neboť k odevzdání stačilo tu podle ustanovení § 428 druhá věta obč. zák. prohlášení samo. Bezelstnost dovolatelovu nevylučuje ještě sama sebou okolnost soudy nižšími zjištěná, že dovolatel vylákal zástavní lístky na svědkyni Marií Sch-ové předstíráním, že místo ní »věc obstará«, totiž zástavní lístky na sporné věci prodlouží nebo vyplatí, jak o to Marii Sch-ovou žádala Emma S-ová. Dovolatel, vylákav takto zástavní lístky, by sporné věcí v zastavárně vyplatil a zadržel pak pro sebe, stal se ovšem nejen nepravým, nýbrž i obmyslným jejich držitelem. To však nepřekáží tomu, by obmyslnost ta neodpadla následkem tvrzeného pozdějšího prohlášení Emmy S-ové. Bezelstným jest zástavní věřitel, jenž neví, nabývaje zástavy, že se dopouští bezpráví, jemuž při náležité pozornosti nejsou známy skutečnosti, z nichž vyplývá přesvědčení o bezpráví. I obmyslný držitel stává se bezelstným, nastanou-li okolnosti, následkem nichž pomine jeho vědomí o bezprávnosti jeho držby a nastoupí u něho přesvědčení, že jednání jeho jest oprávněným. Tvrzené prohlášení Emmy S-ové, neměl-li dovolatel důvodu pochybovati o tom, že Emma S-ová jest vlastnicí věcí, bylo by takovou skutečností a bylo by od té doby míti dovolatele za bezelstného držitele zástavy, neboť v tomto případě, podržuje sporné věci nadále jako zástavu, nemohl nahlédnouti, že se dopouští bezpráví. K rozhodnutí o zástavním právu dovolatelovu třeba tedy zjistiti nejen, jak dovolatel vytýká, zda-li Emma S-ová učinila tvrzené prohlášení, ale mimo to i zda-li žalující zástavní lístky Emmě S-ové svěřila; mínění dovolatelovo, že zůstalo nepopřeno, že zástavní lístky se dostaly Emmě S-ové aspoň s vědomím a vůlí žalující, není spisy odůvodněno a proto jest potřebí i zjistiti tvrzené svěření. Zjistí-li pak soud náležitosti § 456 obč. zák. shora zmíněné, bude třeba zjistiti za které pohledávky dovolatelovy Emma S-ová právo zástavní svým prohlášením zřídila i výši jejich. Mylným jest též názor odvolacího soudu, že dovolatel mohl by odporovati právnímu jednání mezi žalující stranou a Emmou S-ovou jen, kdyby měl proti této vykonatelnou pohledávku, neboť k uplatňování odporovatelnosti námitkou se vykonatelnosti pohledávky podle ustanovení § 10 odpůrčího řádu císařského nařízení ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. z., platného v době vydání rozsudku soudu prvé stolice, nevyžaduje. Než jedině odporovatelnost právního jednání samotná by dovolatele neopravňovala k zadržování sporných věcí, kdyby k tomu neměl jiného právního důvodu.
Jinak dovolání není odůvodněno. Odvolací soud mohl doplniti zjištění prvého soudu v tom, jakým způsobem žalobkyně se stala vlastnicí jednotlivých sporných věcí, když měl pro to podklad ve výpovědi žalobkyně jako strany, z níž mohl vycházeti, ježto ocenění její nebylo v odvolání napadeno. Ani s hlediska zadržovacího práva za náklad spojený s vyplacením sporných věcí odvolací soud neposoudil spor nesprávně. V době, kdy dovolatel náklad ten učinil, byl držitelem i nepravým i obmyslným, ježto zástavní lístky podle zjištění nižších soudů na Marii Sch-ové lstivě, klamným předstíráním, vylákal. Právo zadržovací pro náklad za takových okolností jest podle § 1440 obč. zák. vyloučeno. Pozdější prohlášení Emmy S-ové jest pro osud práva zadržovacího bez významu; stal-li se po něm dovolatel držitelem bezelstným jest oprávněn zadržovati sporné věci právem zástavním; nestal-li se bezelstným, nenastala změna ve stavu, který právo zadržovací vylučoval.

Citace:

Č. 12121. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 540-543.