Čís. 11892.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. v doslovu zákona ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák.).
Silné trhnutí vozu elektrické dráhy za jízdy, následkem čehož cestující, stojící na zadní otevřené plošině motorového vozu, sklouzl na zem a byl nucen pustiti se obloukové tyče, které se držel, a upadl pod vlečňák, není příhodou v dopravě, nešlo-li o mimořádné zvláštní trhnutí vozu.
(Rozh. ze dne 15. září 1932, Rv II 154/32.)
Za jízdy pouliční dráhou stál žalobce na zadní plošině motorového vozu asi 30-40 cm od stupátka poloobrácen ku stupátku a držel se levou rukou obloukové tyče. Když za jízdy vůz silně trhl, sklouzl žalobce na zem, při čemž se držel ještě chvíli obloukové tyče, ale pak byl nucen tyče se pustiti a upadl pod vlečňák, který mu přejel obě nohy. Žalobní nárok proti pouliční dráze na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, maje za to, že nešlo o příhodu v dopravě. Odvolací soud uznal žalobní nárok polovicí důvodem po právu a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Odvolací soud považuje trhnutí vozu, o něž tu jde, za úchylku od normálního provozu a tudíž za mimořádnou příhodu v dopravě, jak ji má na mysli § 1 zák. ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a zákon ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. z., najmě, ano toto trhnutí bylo tak silné, že žalobce sklouzl a vypadl z vlečňáku a jest považovati toto trhnutí za mimořádnou příhodu v dopravě, poněvadž vůz, ve kterém jel, na zadní plošině, kde žalobce stál, byl otevřený.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud posoudil spornou věc s hlediska právního nesprávně, uznav, že jde v souzeném případě o příhodu v dopravě. Odvolací soud spatřuje příhodu v dopravě v silném trhnutí vozu elektrické dráhy za jízdy, následkem čehož žalobce sklouzl na zem a byl nucen pustiti se obloukové tyče, které se držel, a upadl pod vlečník, který ho přejel. Avšak asi silné trhnutí vozu elektrické dráhy, i když se béře za prokázáno, není takovou úchylkou od normálních poměrů provozních, s níž by cestující při jízdě elektrickou drahou nemohli počítati. Tím, že pouliční dráha nemá zvláště vyhraženou trať, nýbrž že jezdí tam, kde též jezdí auta a jiné povozy, kde přecházejí chodci a kde se odehrává vůbec celá doprava, nastane často nutnost i prudkého zabrzdění a tím trhnutí vozu. Takové, i silné, zabrzdění je i při normálním provozu elektrické pouliční dráhy zjevem, s nímž musí každý cestující počítati a proto musí se při jízdě tak zaříditi a tak postaviti, by i při silném trhnutí vozu byla jeho bezpečnost zajištěna. V souzeném případu jest dokázáno, že silné trhnutí vozu nastalo, ale nemělo nejmenší vliv na ostatní cestující, kteří neztratili rovnováhu a tím trhnutím vozu nebyli ohroženi na své tělesné bezpečnosti. Nebylo-li prokázáno, že šlo o mimořádné zvláštní trhnutí, následkem kterého by žalobce byl sklouzl a vypadl ze zadní plošiny vozu, nejde o úchylku od normálních provozních poměrů a tedy o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zák. čís. 27/69 ř. z. a § 1 zák. čís. 147/02 ř. z. a neposoudil odvolací soud sporný případ správně, když, uznav, že jde o událost v dopravě, rozsudek prvního soudu změnil. (V témž smyslu rozhodnutí čís. 1652 sb. n. s.)

Citace:

č. 11892. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 172-173.