Čís. 12083.
Touž exekuci pro touž pohledávku nelze povolili po druhé ani ve prospěch postupníka, jenž nabyl vymáhané pohledávky po povolení exekuce k jejímu vydobytí.
Podle § 14 ex. ř. jest dovoleno použití několika exekučních prostředků, hromadění různých způsobů exekuce, nikoliv však opětovné povolení téhož způsobu exekuce. Není-li rozsah exekuce již povolené dostatečný pro uspokojení vymáhané pohledávky, jest vymáhající věřitel oprávněn navrhnouti jiný způsob exekuce než dosud povolené a, pokud mu jde o nabytí zástavního práva na dalších svršcích, jen další výkon zájmu již povoleného.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1932, R I 829/32.)
K vydobytí pohledávky Františka B-a proti povinným na základě soudního smíru ze dne 30. dubna 1931 byla na návrh Františka B-a povolena exekuce zabavením movitých věcí obou povinných a zabavením Va důchodů Rudolfa G-a jako vojenského pensisty. Dne 12. prosince 1931 navrhl nynější vymáhající věřitel Dr. Kamil R. povolení téže exekuce, uváděje, že nabyl pohledávky Františka B-a postupem podle postupních listin ze dne 30. listopadu a 9. prosince 1931, a navrhl povolení exekuce též k vydobytí nákladů povolení exekuce podle usnesení krajského soudu civilního v Praze ze dne 6. června 1931 a nákladů výkonu exekuce podle usnesení okresního soudu exekučního v Praze ze dne 22. září 1931. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Prvý soud musel při rozhodování o tomto exekučním návrhu přihlížeti k obsahu dřívějších usnesení, obzvláště usnesení ze dne 6. června 1931, z kterého je vidno, že byla k vydobytí téže pohledávky již povolena táž exekuce, kterou nyní navrhuje Dr. Kamil R. jako postupník dřívějšího vymáhajícího věřitele Františka B-a. Neměl proto prvý soud tuto exekuci povoliti, neboť postupník může, vykáže-li listinou podle § 9 ex. ř. nabytí vykonatelné pohledávky, v exekučním řízení, zahájeném k návrhu postupitelovu pokračovati a nemusí navrhnouti zavedení nové exekuce. Taková exekuce nejeví se nutnou k uskutečnění nároku postupníkova á měla proto býti zamítnuta.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele a změnil napadené usnesení v ten rozum, že se obnovuje usnesení soudu prvé stolice, avšak jen k vydobytí 2057 Kč s 6%-ními úroky ode dne 8. května 1931 a nákladů exekučního návrhu 111 Kč 58 h; jinak dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Rekursní soud vychází zé správného právního názoru, že touž exekuci pro touž pohledávku nelze povoliti opětovně a že rekurent jako postupník měl prostě pokračovati v exekuci pro postoupenou pohledávku již povolené, a rovněž správně odůvodnil, že soud exekuci povolující musil přihlédnouti i k obsahu usnesení krajského soudu civilníhp v Praze ze dne 6. června 1931 a ze dne 17. nikoli 22. září 1931, a rekurent se odkazuje v této příčině na odůvodnění napadeného usnesení. Rekurent nemůže se pro své mínění, že bylo povoliti navrhovanou exekuci v celém žádaném rozsahu dovolávali toho, že podle § 14 ex. ř. jest dovoleno užiti několika exekučních prostředků; tento předpis dovoluje hromadění různých způsobů exekuce, nikoliv však opětovné povolení téhož způsobu exekuce, jakž tomu v souzeném případě. Rekursní soud však nesprávně míní, že usnesením ze dne 6. června 1931 byla povolena exekuce pro pohledávku téhož rozsahu, pro jakou navrhl exekuci rekurent; tento navrhl exekuci pro kapitál větší o 2057 Kč 50 h s 6%ními úroky od 8. května 1931, než pro jakou byla povolena exekuce. Tento rozdíl obou kapitálových pohledávek, t. j. 2057 Kč 50 h jsou útraty sporu, které se povinná strana smírem; ze dne 30. dubna 1931 zavázala zaplatili ve výši soudem upravené a 6% úrokovati. Ve příčině kapitálové částky 2057 Kč 50 h rekurent tedy v exekuci povolené již usnesením ze dne 6. června 1931 pokračovali nemohl a právem navrhl pro ni exekuci novou. Ve příčině 3500 Kč s 6Vo úroky od 8. května 1931 a nákladů exekučních 126 Kč 58 h a 93 Kč 10 h však jde o exekuci povolenou již usnesením ze dne 6. června 1931 a rekurent měl v ní ohledne této pohledávky pokračovali. Rekurentu ovšem jest přisvědčili, že nemůže býti nucen spokojili se s exekucí, jejíž rozsah není snad dostatečný pro jeho uspokojení, než z tohoto důvodu by byl oprávněn navrhnouti jiný způsob exekuce, než dosud povolené, a, pokud by mu šlo o to, nabýti zástavního práva na další svršky, pouze další výkon zájmu již povoleného. Okolnost, namítaná povinnou stranou v jejím rekursu proti povolení exekuce, že původní věřitel František B. pozbyl disposičního práva nad vymáhanou pohledávkou tím, že mu byla usneseními v rekursu citovanými exekučně zabavena, nečiní povoleni exekuce nesprávným. O exekučním návrhu, o nějž jde, rozhoduje soud bez předcházejícího ústního jednání, a slyšení na základě stavu, jak jest patrný z návrhu a z exekučního titulu; z těch zabavení vymáhané pohledávky nebylo patrno a proto soud k nim nemohl přihlédnouti. Rekursní soud přezkoumává usnesení podle stavu, jaký měl soud prvé stolice za podklad svého usnesení; k nově iiá jévo vyšlým okolnostem přihlédnouti nelze (§§ 482 druhý odstavec a 504 druhý odstavec c. ř. s. obdobou a § 78 ex. ř.).