Čís. 12158.Osmihodinová pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).Pokud postačí žalobcův přednes k opodstatnění žalobního nároku na odměnu za práci přes čas s hlediska bezdůvodného obohacení zaměstnavatele i s hlediska poškození zaměstnance.Z toho, že smluvní nárok na odměnu za nedovolené práce přes čas nemůže býti opřen o zákon čís. 91/1918 sb. z. a n., ještě nikterak neplyne, že by se zaměstnanec nemohl vůbec domáhati na zaměstnavateli náhrady toho, oč byl připraven svémocným prodlužováním zákonné pracovní doby zaměstnavatelem. Zaměstnanci zbývá i při nedovolených pracích přes čas, by se domáhal náhrady pro bezdůvodné obohacení zaměstnavatelovo a pro své poškození. K opodstatnění takového nároku na náhradu postačí průkaz, že se zaměstnanci nedostalo od zaměstnavatele za vykonané přesčasové práce náležité odměny a že na jeho úkor byl jimi zaměstnavatel bezdůvodně obohacen. Výši odškodného může soud určiti podle § 273 c. ř. s., při čemž jest uvážiti, zda nebyly nedovolené práce přes čas přiměřeně odměněny již v měsíčním platu pokud se týče v měsíční remuneraci úhrnkově (paušálně), pokud se týče, zda-li tím, co bylo žalobci za jeho přesčasové práce zaplaceno, byly tyto práce přiměřeně odměněny, čili nic. (Rozh. ze dne 2. prosince 1932, Rv I 1539/32.) Žalobu, jíž se domáhal zaměstnanec na zaměstnavateli zaplacení odměny za práci přes čas, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o žalobcovu odvolání dále jednal a znovu rozhodl.Důvody:Prvý soud zamítl žalobu, jakž plyne z jeho rozsudkových důvodů, nejen proto, že úmluvu o zvláštní odměně za práci přes čas nepovažoval za prokázanou a platně sjednanou, nýbrž i proto, že se mezi stranami stalo ujednání tvrzené žalovanou, že žalobce obdrží místo odměny za práci přes čas přídavek 100 Kč měsíčně, že žalobce pak dostával odměnu za práce přes čas již v měsíčním platu, v měsíční remuneraci, a že přijímal celkovou mzdu, zahrnující v sobě i odměnu za práci přes čas. Odvolací soud se s těmito důvody, jež vedly prvý soud k zamítnutí žaloby, náležitě nevypořádal, ač byly v odvolání žalobcem napadeny. Ve svém rozsudku uvedl odvolací soud, že pokulhává úsudek prvého soudu, že žalobce neměl úmysl žádati odměnu za práci přes čas, a prohlásil dále, jen všeobecně a neuváděje pro to důvody, že nelze souhlasiti s odůvodněním napadeného rozsudku, ale přes to rozsudek ten potvrdil, vycházeje z názoru, že žalobní nárok na odměnu za práci přes čas byl žalobcem vyvozován jen ze smlouvy, že však smlouva žalobcem tvrzená byla nicotná podle § 879 obč. zák. a že o splnění nicotné smlouvy nelze žalovati. Svůj názor o nicotnosti této smlouvy odůvodnil odvolací soud jen tím, že nebylo ve sporu tvrzeno, že ke konání práce přes čas bylo v tomto případě uděleno povolení příslušného úřadu podle § 6 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. Posléze projevil odvolací soud názor, že by žalobní nárok snad mohl obstáti, kdyby bylo žalováno z důvodu obohacení podle § 1041 obč. zák., nebo z důvodu náhrady škody, ale že se žalobce snažil postaviti svůj nárok i na tento základ teprve v odvolání, takže prý je to podle § 482 c. ř. s. nedovolená novota. Dovolatel především právem vytýká, že předpoklad napadeného rozsudku, že ke konání práce přes čas nebylo v souzeném případě uděleno povolení příslušného úřadu podle § 6 zákona čís. 91/1918 sb. z. a n., nemá opory ve spisech. Žalobce tvrdil v řízení prvé stolice, že vykonal pro žalovanou 566 hodin práce přes čas a že mu za tuto mimořádnou práci nebylo zaplaceno, ač mu za ni byla slíbena mimořádná odměna. Žalovaná se bránila proti žalobnímu nároku v podstatě tvrzením, že bylo žalobci za práce přes čas, pokud je konal, řádně zaplaceno přídavkem 100 Kč měsíčně. O tom, zda byly přesčasové práce, za něž žalobce požaduje odměnu, povoleny příslušným úřadem, čili nic, nebylo však ve sporu stranami nic předneseno. Z nedostatku skutkového přednesu stran o této otázce nelze ještě, jak činí odvolací soud, usuzovati, že šlo o přesčasové práce zákonem zakázané a že se proto úmluva stran o odměně za ně, byla-li učiněna, příčila zákonnému zákazu a byla podle § 879 obč. zák. nicotná. Odvolací soud pochybil dále v tom, že prohlásil za nedovolenou novotu (§ 482 c. ř. s.), pokud žalobce v odvolání opodstatňoval žalobní nárok též poukazem na právní důvody bezdůvodného obohacení a ná- hrady škody. Jest sice správné, že žalobce v řízení v prvé stolici tvrdil, že mu odměna za práci přes čas byla slíbena a že se o tom dohodl s ředitelem M-em. Ale nelze přehlížeti, že kromě toho přednesl žalobce v žalobě i za jednání v prvé stolici a nabídl o tom důkazy, jež byly také provedeny, že vykonal pro žalovanou jako svou zaměstnavatelku uložené mu práce přes čas, za něž neobdržel zaplacení, a proto se domáhal na žalované, by mu za ně zaplatila. Tento jeho přednes postačí jako žalobní důvod k opodstatnění žalobního nároku jak s hlediska bezdůvodného obohacení zaměstnavatele, tak i pro poškození zaměstnancovo, kdyby ovšem bylo prokázáno, že šlo o přesčasové práce zákonem zakázané. Podřaditi tento žalobní důvod pravidlu právnímu je věcí soudu, jenž není při tom vázán právním stanoviskem žalobcovým (viz rozhodnutí čís. 463 sb. n. s.). Poukazoval-li tedy žalobce v odvolání k tomu, že mu přísluší nárok proti žalované i tehdy, šlo-li o nedovolené práce přes čas, a to jako náhrada pro bezdůvodné obohacení žalované a pro poškození žalobcovo, nelze v tom spatřovati nedovolenou novotu podle § 482 c. ř. s. K tomu jest ještě připomenouti, že podle ustálené judikatury nejvyššího soudu (rozhodnutí čís. 8717, 8818, 10226, 10504 sb. n. s.), zaručuje zákon čís. 91/1918 sb. z. a n. v § 6 odst. (3) a § 7 odst. (4) »zvláštní odměnu« jen za dovolené hodiny přes čas, nikoliv též za práce konané proti zákazu § 1 odst. (1) téhož zákona. Ale z toho, že smluvní nárok na odměnu za nedovolené práce přes čas nemůže býti opřen o zákon čís. 91/1918 sb. z. a n., neplyne ještě nikterak, že by se zaměstnanec nemohl vůbec domáhati na zaměstnavateli náhrady toho, oč byl připraven svémocným prodlužováním zákonné pracovní doby se strany zaměstnavatele. Zaměstnanci zbývá i v případě nedovolených prací přes čas, by se domáhal náhrady pro bezdůvodné obohacení zaměstnavatel lovo a poškození zaměstnancovo. K opodstatnění takového nároku na náhradu postačí, prokáže-li se, že se zaměstnanci nedostalo od zaměstnavatele za vykonané přesčasové práce náležité odměny a že na jeho úkor byl jimi zaměstnavatel bezdůvodně obohacen. Výši odškodného může pak soud určiti podle § 273 c. ř. s. Podle toho, co bylo uvedeno, neobstojí důvody, z nichž odvolací soud považoval zamítnutí žaloby za oprávněné, ale dovolací soud nemůže rozhodnouti ve věci samé, protože odvolací soud, vycházeje z mylných názorů právních, nepřezkoumal rozsudek soudu prvé stolice ve všech směrech v odvolání uplatněných (§ 462 c. ř. s.) a nezjednal ani bezpečný skutkový základ pro rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud poukázal sice na zjištění prvého soudu, že se v továrně žalované firmy pracovalo v roce 1928 po delší dobu ve dvou směnách, ale při tom se nevypořádal s dalšími vývody odvolání, že se paušál 100 Kč měsíčně nevztahoval na onu mimořádnou dobu, kdy práce v závodě byla rozšířena na 16 hodin denně (ve dvou směnách). Dále nepřezkoumal odvolací soud ve svém rozsudku názory soudu prvé stolice, v odvolání napadené, že žalobní nárok není odůvodněn proto, že žalobce dostával odměnu za práce přes čas již v měsíčním platu, pokud se týče v měsíční remuneraci a že přijímal mzdu v celém objemu jako mzdu celkovou zahrnující v sobě i odměnu za práce přes čas, a že by šlo o mentální reservaci, kdyby žalobce tuto mzdu přijímal v úmyslu, že se po vystoupení z práce bude dožadovati zvláštní odměny za práci přes čas. Po skutkové stránce se odvolací soud nevyslovil vůbec o tom, zda považuje za zjištěno, že žalobce pracoval přes čas a že přesčasových hodin bylo 566, což prvý soud »připouští«, neuvedl dále, zdali přejímá zjištění prvého soudu, že bylo mezi stranami ujednáno, že žalobce obdrží místo odměny za práci přes čas přídavek ke mzdě 100 Kč měsíčně, a že žalobce mzdu i s tímto přídavkem přijímal. Bude proto především třeba, by si odvolací soud zjednal základ pro zjištění, zda-li práce přes čas, o něž tu jde, byly příslušným úřadem povoleny, čili nic. Jde-li o práce dovolené, bude na odvolacím soudě, by přezkoumal rozsudek prvého soudu v tom směru, zdali došlo k úmluvě Stran (učiněné výslovně nebo mlčky podle § 863 obč. zák.) o paušalování odměny za práce přes čas a zdali se žalobci dostalo za ně zaplacení podle tohoto ujednání. Jde-li však o práce zákonem zakázané, o nichž by smlouva byla nicotnou (§ 879 obč. zák.), bude třeba ještě s právního hlediska bezdůvodného obohacení uvážiti, na skutkovém základě, jejž si odvolací soud přezkoumáním prvého rozsudku v mezích § 462 c. ř. s. a podle § 498 c. ř. s. zjedná, zdali nebyly nedovolené práce přes čas přiměřeně odměněny již v měsíčním platu pokud se týče v měsíční remuneraci úhrnkově (paušálně), po případě — nešlo-li o úhrnkovou mzdu — zdali tím, co bylo žalobci za jeho přesčasové práce žalovanou zaplaceno, byly tyto práce přiměřeně odměněny, čili nic, a podle toho rozhodnouti, zdali a pokud jimi byla žalovaná bezdůvodně obohacena ke hmotné škodě žalobcově. (Viz rozhodnutí čís. 8560, 8561, 8717, 8818, 9817, 10226 a 10504 sb. n. s.)