Čís. 11798.

Společnosti s r. o. (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
K návrhu na pokračování v likvidací společnosti s r. o. nestačí tvrzení účastníka, že jest tu ještě další jmění, nýbrž okolnost tato musí býti buď mezi účastníky nesporná, nebo náležitě osvědčena. Jen sporem může býti vyřešeno, zda má navrhovatel nárok na doplatek ze jmění společnosti, podrobeného likvidaci. Návrh na pokračování v likvidaci není ještě opodstatněn skutečností, že snad za sporu společníci přiznali a vyplatili navrhovateli nějaký peníz.
(Rozh. ze dne 24. června 1932, R II 113/32.)
K návrhu Adely G-ové zahájil soud prvé stolice opětnou likvidaci ve smyslu § 93 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák., ježto podle tvrzení navrhovatelky jest tu další, dosud likvidaci nepodrobené jmění likvidované společnosti, a to nepoužitá reserva ve výši 350.000 Kč s obchodními úroky. Rekursní soud k rekursu ostatních účastníků návrh Adely G-ové zamítl. Důvody: Předpokladem zahájení opětné likvidace podle § 93 zák. o společnostech s obmezeným ručením jest, že se vyskytne nové jmění, jež má býti rozděleno. Jak ze spisu C II 51/31 zjevno, jest otázka zda takové jmění, t j. daňová dosud mezi společníky nerozdělená reserva existuje, sporná, a má bytí v onom sporu vyřešena. Pak prosté tvrzení odvolatelky, že na tuto reservu při likvidaci nebyl vzat zřetel a že tu tedy jest jmění, nestačí, by existence jmění mohla býti pokládána za zjištěnu, a není tu proto té doby důvodu k povolení dodatečné likvidace.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 93 zákona ze dne 6. března 1906 čís. 58 ř. zák. má soud k návrhu účastníka svolati dosavadní likvidátory nebo jmenovati jiné, objeví-li se dodatečně ještě další jmění, podléhající rozdělení. Nestačí tedy pouhé tvrzení účastníka, že jest tu ještě další jmění, nýbrž okolnost ta musí býti buď mezi účastníky nesporná, nebo náležitě osvědčena. Navrhovatelka tvrdí, že nebyla dosud mezi společníky rozdělena daňová reserva, a odvolává se na spisy krajského soudu v M. Avšak právě ž těchto spisů vysvítá, že otázka likvidace všeho společenského jmění jest sporná, zejména, zda při zjišťování likvidačního výtěžku byla vzata v počet i daňová reserva. Spor vyvolala navrhovatelka, domáhajíc se žalobou na bývalých společnících firmy Jan E., společnost s r. o., poklid se týče na pozůstalosti po Janu E-oví a veřejné společnosti Jan E. zaplacení částky 1000000 Kč a přísl. jako z likvidace. K odůvodnění svého návrhu stěžovatelka mimo jiné též uvedla, že, provede-li nestranný likvidátor nahlédnutí do knih a bude-li přezkoumáním zjištěn bezpečný základ pro spor Ck II 51/31, který prý jinak poctivě zjištěn býti nemůže, dále, zjistí-li likvidátor skutečně při přezkoumání likvidace, že jest správné, že nebylo lze při zákonitě provedené likvidací utržiti více, než žalovaná tvrdí, nebude míti proti žalovaným nároků a bude nucena obmeziti žalobu na částky zjištěné likvidátorem. Z toho jest patrno, že navrhovatelka vlastně usiluje o to, by sporné okolnosti, které jsou právě předmětem rozepře, byly souběžně probírány i v řízeni nesporném. To není však přípustné (srov. § 41 e) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.), a neodpovídá to ani účelu § 93 zák. čís. 58/ 1906. Jen sporem může býti tedy vyřešeno, zda má navrhovatelka z důvodu jí tvrzeného nárok na doplatek ze jmění společnosti, podrobeného likvidaci. Skutečností, že snad za sporu společníci přiznali a vyplatili navrhovatelce nějakou částku, není ještě opodstatněn návrh na pokračování v likvidaci, poněvadž tím nijak není osvědčeno, že jest tu ještě další jmění, jež by ještě bylo rozděliti a na něž nebylo pamatováno při provedení likvidace. Rekursní soud posoudil v podstatě věc správně po právní stránce.

Citace:

č. 11798. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 32-33.