Čís. 12232.
K vydobytí peněžité pohledávky nelze povoliti exekuci na vlastnické pokud se týče na spoluvlastnické právo (na spoluvlastnický podíl) k nemovitostem, ani na jednotlivá oprávnění z tohoto práva prýštící (§§ 825 až 848 obč. zák.), pokud by se po rozdělení jmění nestala likvidními (na příkl. §§ 841 a násl. obč. zák.), nebo neměla samostatnou hospodářskou hodnotu, nýbrž lze tu povoliti exekuci jen na věc samu.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1932, R I 1097/32.) K vydobytí peněžité pohledávky navrhl vymáhající věřitel povolení exekuce zabavením dlužníkových spoluvlastnických práv podle §§ 825 až 848 obč. zák. k usedlosti zapsané ve vložce čís. 57 a k nemovitosti zapsané ve vložce čís. 433, jakož i k příslušenství a k užitkům z těchto nemovitostí, a zmocněním vymáhajícího věřitele, by tato zabavená práva dlužníkova jménem jeho uplatnil, zvláště návrhem na roztřídění společné nemovitosti. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Nárokem, jenž má býti vymáhán exekučním prostředkem vymáhající stranou navrženým, a prvým soudem povoleným, jest peněžitá pohledávka, jak ji má na mysli, druhý díl první a druhý, oddíl prvé části exekučního řádu. Jako část majetku, na niž má býti sáhnuto, by vymáhající strana byla uspokojena, jsou označena spoluvlastnická práva stěžovatelova, v §§ 825 až 848 obč. zák. míněná, k usedlosti č. p. 31 a nemovitosti, zapsané v pozemkové knize s tak zvaným mrtvým i živým fundus instructus. Podle návrhu na povolení exekuce a podle potvrzení úřadu knihy pozemkové jest stěžovatel knihovním vlastníkem. polovice těchto nemovitostí. Proto pro vymáhající věřitelku jako stranu domáhající se uspokojení z tohoto věcného práva stěžovatelova a nikoli jako pro spoluvlastníka nemovitostí, nemohou býti částí majetku stěžovatelova, na kterou by mohlo býti sáhnuto, spoluvlastnická jeho práva k nemovitostem, v §§ 825—848 obč. zák. naznačená, nýbrž jen předmět tohoto spoluvlastnického práva, to jest nemovitosti, stěžovateli knihovně připsané. Exekuci pro peněžitou pohledávku na nemovité jmění stěžovatele lze však, jak správně zdůrazňuje, vésti jen vnuceným zřízením práva zástavního, vnucenou správou a vnucenou dražbou. Exekuční prostředek, vymáhající stranou navržený a prvým soudem povolený, jest zákonně nepřípustný, tento zákonný předpis jest donucovací povahy a prvý soud neměl povolovati tento exekuční prostředek, který zřejmě předpokládal dlužníkův nárok, uvedený v § 333 prvý odstavec ex. ř., kterým ovšem není stěžovatelovo vlastnické právo k polovici nemovitostí knihovně vložené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předmětem exekuce, o niž tu jde a již, jak z obsahu exekučního návrhu je patrno, vede stěžovatel podle ustanovení § 331 a 333 ex. ř. jsou jednotlivá .oprávnění, příslušející povinnému jako spoluvlastníku nemovitosti, v exekučním návrhu blíže uvedená (§ 825 až 848 obč. zák.), nikoliv jeho spoluvlastnický podíl. V tomto směru však zákon nezná exekuci na vlastnické, pokud se týče spoluvlastnické právo k nemovitostem, ani na jednotlivá oprávnění z práva toho prýštící (§ 825 až 848 obč. zák.), pokud by po rozdělení společného jmění nestala se likvidními (na př. § 841 a násl. obč. zák.), nebo neměla samostatnou hospodářskou hodnotu, nýbrž dovoluje tu jen exekuci na věc samu, hledíc ke zvláštním ustanovením § 87, 131, 238 ex. ř. a k předpisům knihovního práva, podle nichž podíly nemovitostí jsou samostatnými předměty exekuce, majíce samostatnou způsobilost býti předmiětem právních jednání; Že tu byl některý z těchto předpokladů, stěžovatel ani netvrdí, ani z jeho exekučního návrhu nevysvítá a ustanovení § 333 ex. ř. tu proto nedopadá. Rekursní soud posoudil proto věc po stránce právní v podstatě správně, zamítnuv exekuci.