Čís. 11926.

Zástavní právo, jehož nabyl vymáhající věřitel podle § 56 třetí odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř. složením jistoty na předmětu složeném pro nárok, k jehož zajištění mu byla povolena exekuce, přeměnilo se tím, že se zajišťovací exekuce za trvání tohoto zástavního práva přeměnila v exekuci uhrazovací, v zástavní právo vykonatelné. Vymáhající věřitel může žádati o pokračování v exekuci zpeněžením, a, nejde-li o hotové peníze, nýbrž o vkladní knížku, žádati prostě o vydání této vkladní knížky.
(Rozh. ze dne 23. září 1932, R II 324/32.)
Usnesením ze dne 17. ledna 1932 byla na základě usnesení rekursního soudu povolena exekuce k zajištění útrat sporu pro rušenou držbu. Podle § 376 čís. 1 ex. ř. složili dlužníci vkladní knížku znějící na dlužný peníz k soudu a navrhli zrušení exekuce ve smyslu § 376 ex. ř., což soud prvé stolice usnesením ze dne 27. ledna 1932 povolil. Návrh vymáhajícího věřitele, by mu byla vydána vkladní knížka, složená dlužníky k soudu, soud prvé stolice zamítl. Důvody: Vymáhající věřitel může dojíti uspokojení jen tím způsobem, že, jakmile exekuční titul nabude právní moci, peníze složené k soudu zabaví a dá si přikázati k vybrání. Rekursní soud vyhověl návrhu vymáhajícího věřitele a změnil napadené usnesení v ten rozum, že jest vkladní knížku vydati vymáhajícímu věřiteli. Důvody: Exekučním titulem jest rozhodnutí rekursního soudu ve věci rušené držby. Usnesení to nepodléhá opravnému prostředku a ze spisů vysvítá, že pariční lhůta ku placení útrat skončila dne 26. ledna 1932. Pohledávka vymáhajícího věřitele stala se tudíž dne 27. ledna 1932 vykonatelnou a mohl proto vymáhající věřitel dne 27. ledna 1932 bez dalšího navrhnouti, by mu byla vydána vkladní knížka složená k zajištění jeho pohledávky. Dlužníci složili peníze k soudu, by nebyla provedena zajišťovací exekuce na movitosti. To se mohlo státi jen proto, že peníze (vkladní knížka) složené k soudu poskytovaly vymáhajícímu věřiteli potřebnou jistotu. Tomu jest tak jen, má-li vymáhající věřitel po pravomoci exekučního titulu nárok na vydání složených peněz. Názor prvého soudu, že by vymáhající věřitel musel nejdříve nabýti exekučního zástavního práva na složených penězích a teprve pak že by se mohl domáhati jich vydání, není případný, ježto vymáhající věřitel nabyl zástavního práva k složeným penězům již tím, že je dlužník složil k soudu k zajištění vymáhajícího věřitele. Kromě toho bylo by nebezpečí, že by jiný věřitel mohl rekurenta předejíti při nabytí zástavního práva, čímž by byl zcela zmařen účel povolené zajišťovací exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Sám do volací rekurs uznává, že vymáhající věřitel nabyl podle § 56 třetí odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř. složením jistoty zástavní právo k předmětu složenému pro nárok, k jehož zajištění mu byla povolena exekuce, ale přezírá, že se tato zajišťovací exekuce za trvání tohoto zástavního práva přeměnila v exekuce uhražovací (srovnej sb. n. s. čís. 7127) a že se tím přeměnilo i toto zástavní právo v zástavní právo vykonatelné. Mohl tedy vymáhající věřitel žádati o pokračování v exekuci zpeněžením a jelikož v tomto případě nejde sice o hotové peníze, nýbrž o vkladní knížku, na niž byl uložen peníz rovnající se výši vykonatelné pohledávky, žádati prostě o vydání této vkladní knížky, jakž učinil (tak také Neumann: Exekutionsordnung, II. svazek, 1929, str. 1158).

Citace:

č. 11926. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 217-219.