Čís. 11974.

Při nezákonnosti (§ 46 (2) zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n.) jest lhostejno, zda jde o porušení práva hmotného, či formálního.
Rekursní soud může v nesporném řízení přezkoumati výsledky provedeného řízení a není nucen převzíti nedotčena zjištění prvého soudu. Jest nezákonností (§ 46 (2) zák.), zaujal-li rekursní soud stanovisko, že nemá možnost učiniti jiná zjištění než prvý soud a že výslech stran (účastníků) nesporné řízení nezná.
(Rozh. ze dne 13. října 1932, R I 804/32.) Návrhu dcery, by bylo otci uloženo poskytnouti jí věno, bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o rekursu otce znovu rozhodl.
Důvody:
Proti usnesení, jímž bylo usnesení soudu prvé stolice vyšším soudem potvrzeno, lze podati rekurs k nejvyššímu soudu jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost (§ 46 (2) zák. čís. 100/31). Stěžovatel uplatňuje jako důvody dovolacího rekursu jednak zmatečnost, jednak nezákonnost. Pod důvodem zmatečnosti (patrně podle § 41 (2) k) zák. čís. 100/31) vytýká stěžovatel, že v rekursu uplatňoval jako nesprávné právní posouzení, že prvý soud v rozhovoru navrhovatelky s ním, i kdyby se byl stal tak, jak navrhovatelka tvrdila, spatřoval vyrozumění o zamýšleném sňatku podle § 1222 obč. zák., ačkoliv navrhovatelka podle vlastního udání nejmenovala jméno svého ženicha, a že rekursní soud tento důvod rekursní přešel a k němu stanovisko nezaujal, takže rozhodnutí rekursního soudu v tomto směru nelze ani přezkoumati. V tom však není zmatečnosti, nýbrž jen po případě vadnost a neúplnost řízení a rozhodnutí, nebo nesprávné právní posouzení, kteréžto důvody však ve smyslu § 46 (2) zák. čís. 100/31 nemohou v tomto případě býti uplatňovány. Jako nezákonnost vytýká stěžovatel, že rekursní soud k jeho výtce nesprávného ocenění výsledků řízení, pokud šlo o jeho vyrozumění jako otce navrhovatelkou o zamýšleném sňatku, uvedl, že rekursní soud nemá možnost učiniti jiná zjištění, než prvý soudce, poněvadž osoby přezvědné sám nemůže vyslýchati, a že proto jest nucen zjištění, že navrhovatelka svého otce dva dny před svou svatbou o svém sňatku vyrozuměla, nedotčené převzíti a že nemůže ani provésti ani dáti provésti důkaz výslechem stran, jejž žádá odpůrce, jejž však nesporné řízeni nezná. V tomto směru jest dáti stěžovateli za pravdu. Při nezákonnosti podle § 46 (2) zákona čís. 100/31 sb. z. a n. je lhostejno, zda jde o porušení práva hmotného, či formálního. Tento zákon o základních ustanoveních soudního řízení nesporného ustanovuje v § 28 (5), že důkaz výslechem účastníků je přípustný, nemůže-li si soud jinými průvodními prostředky zjednati spolehlivý základ pro rozhodnutí. Podle odstavce (1) téhož paragrafu, k němuž poukazuje odstavec (5), lze účastníky i přísežně slyšeti. V řízení nesporném není sice stran rozepře, ale připuštěn jest, jak uvedeno, (po případě i přísežný) výslech účastníků. Ježto pak § 42 uv. zák. uvádí jako důvody rekursu i vadnost ocenění výsledků řízení, jest patrno, že rekursní soud může v nesporném řízení přezkoumati výsledky řízení a není nucen převzíti nedotčená zjištění prvého soudu. Proto jest nezákonností, když rekursní soud tvrdí, že nemá možnost učiniti jiná zjištění než prvý soud, že musí zjištění prvého soudu nedotčena převzíti, a že výslech stran, jak žádá odpůrce, nesporné řízení nezná. Rozhovoru navrhovatelky s otcem, v němž se prý stalo vyrozumění otce o zamýšleném sňatku podle § 1222 obč. zák., nebyl podle spisů nikdo jiný přítomen a prvý soud učinil své zjištění na základě výpovědí osob, jež z vlastního pozorování nic nemohly uvésti. Proto bylo dovolacímu rekursu pro nezákonnost vyhověno a rozhodnuto, jak uvedeno, neboť okolnost, zda se navrhovatelka provdala bez vědomí svého otce, od něhož žádá věno, jest rozhodná podle § 1222 obč. zák. pro povinnost otcovu a proto jest především tuto okolnost řádně vyšetřiti a podle výsledků šetření teprve o důvodnosti nároku navrhovatelky uvažovati. Rekursní soud mohl též podle zákona (§ 43) doplniti řízení, pokládal-li to za potřebné, maje zejména i možnost o uvedené skutečnosti slyšeti (i přísežně) účastníky, totiž navrhovatelku a jejího otce (§ 28 (5) zák.) a pak posouditi, zda zjištění prvého soudu je správné a zda jest tu vyrozumění o sňatku, jaké žádá § 1222 obč. zák.

Citace:

č. 11974. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 285-287.